Liturgický oděv v proměnách staletíP. Radek Martinek

Konec 18. století byl pro celou Evropu velmi rušný. Dramatické události Velké francouzské revoluce, svržení a poprava krále Ludvíka XVI. a silně protikřesťanské nálady vzbouřenců vrcholící dokonce dočasným zavedením nové pohanské víry měly svůj dopad i daleko za hranicemi Francie. Následné napoleonské války pohltily většinu Evropy a rozvrátily její hmotnou i kulturní základnu. Bylo nutno položit nové základy hospodářství, což se také stalo a to za pomoci mnoha technických vynálezů, které začaly člověka ovlivňovat více než kdykoliv předtím.

 

8. Dozvuk dlouhé tradice – paramenta 19. století

Po smrti císařovny Marie Terezie se ujímá vlády její syn Josef II. horlivý přívrženec osvícenectví. Svoji pozornost směřoval záhy směrem k církvi, jejíž život se snažil omezit řadou byrokratických nařízení, pro které dostal vbrzku hanlivé označení „kostelník rakouské monarchie“. Předpisy týkající se počtu svící na oltáři, způsobu zvonění, pohřbívání bez rakví, rušení náboženských bratrstev, apod. však bohužel nebylo to jediné, čím se vepsal do církevní historie. Válečné konflikty vedené jeho matkou v důsledku ztráty severních hranic monarchie a megalomanské projekty nových opevnění (Terezín, Josefov) aj. vyžadovalo značné finanční náklady. Tak svůj políček dostaly i velké kláštery starých řeholí, které byly dlouhodobě stabilní hospodářskou základnou monarchie. Začalo rušení těchto staletých nositelů kulturních tradic a rozprodávání jejich majetků ve prospěch peněz chtivého státu. Barbarství, které rušení provázelo a kterému podlehlo mnoho kulturních pokladů, se již v budoucnu nic nevyrovnalo, snad s jedinou „čestnou“ výjimkou a to péčí socialistického státu o církevní majetek po roce 1950. V katolických oblastech tehdy ještě nejednotného Německa se podobně „blahodárně“ projevila tzv. sekularizace provedená v několika vlnách po roce 1803. Bylo zrušeno mnoho klášterů s tisíciletou historií a řada z nich byla téměř srovnána se zemí. Rozvrat evropských zemí pak dokončily vleklé napoleonské války. Konsolidace nových životních poměrů trvala dlouho. Také církevní život byl v troskách, materiálně vyčerpaný neustále novými dávkami ve prospěch státní kasy, nízkým vzděláním duchovenstva a někdy i v podstatě nevírou vyšší hierarchie, prostoupené osvícenectvím, jansenismem a zednářstvím.

Revoluce v technologii – mechanický stav

Postupnému hospodářskému vzestupu však výrazně pomohlo zavádění nových technologických postupů a vynálezů do výroby ve všech oblastech. Nové inovace se týkají i tkalcovství – byly vynalezeny nové způsoby barvení a hlavně mechanický žakárový stav. Konsolidace hospodářských poměrů, nové tkalcovské možnosti a především efektivnější organizace práce v nově vznikajících textilních továrnách umožnily rychlou a rovněž vcelku levnou produkci vzorovaných látek. Velké obliby se začaly těšit lehké bavlněné tkaniny zdobené novinkou – tištěným vzorem. Od dvacátých let 19. století se znovu přetkávaly osvědčené naturalistické květinové vzory oblíbené kolem poloviny 18. století, ale ne vždy s takovou precizností, jakou umožňovalo ruční tkaní. Vzory byly v detailech radikálně zjednodušovány a důraz byl kladen zvláště na celkovou efektivní barevnost působící na větší vzdálenost. Jsou doloženy případy, kdy bylo třeba doplnit starší bohoslužebné soupravy novými kusy s co nejbližším vzorem. Lyonským firmám, které stále udávaly tón evropskému hedvábnictví, byly zasílány vzorky tkanin z 18. století, aby je znovu vytkaly. Např. Pražská metropolitní kapitula u sv. Víta společně s arcibiskupem Leopoldem Chlumčanským u příležitosti stého výročí slavné kanonizace sv. Jana Nepomuckého (1829) si objednala v Lyonu velké množství nákladné vzorované tkaniny protkávané zlatem, ze kterého bylo následně ušito 13 skvostných pluviálů, 5 dalmatik a kasule. Neobarokní květinový vzor volně rozložený v ploše tkaniny čerpal z o sto let starší předlohy tkaniny pontifikálního souboru pražského arcibiskupa Manderscheid-Blanckenheima (kolem 1750).

Na prahu nové doby – apoštolát krásy liturgie

Intenzivní nadechnutí v těžké době počátku 19. století znamenal příchod nové mladé generace duchovenstva narozené v bouřlivých dobách francouzské revoluce či napoleonských válek. Nejvýraznější osobností se poměrně záhy stal mladý kněz a posléze benediktin Prosper Gueranger (1805 - 1875). Z rodinného majetku zakoupil polorozpadlé budovy kláštera v Solesmes a v roce 1833 se zde stal dokonce opatem. V tomto klášteře se zrodilo moderní liturgické hnutí vedoucí až k liturgické obnově Druhého vatikánského koncilu. Mladý nadšený opat kolem sebe shromáždil stejně smýšlející mladé řeholníky, s jejichž pomocí se v klášteře pěstovala vzorová římská liturgie. V klášteře se plně rozvinulo liturgické bádání a studium starobylých bohoslužebných tradic. Opat Gueranger a jeho klášter svými důrazy na teologické a liturgické tradice korespondovaly se stále sílícím proudem romantismu, který rovněž považoval středověk za zlatou dobu evropské kultury. Solesmes se záhy stalo jakýmsi středověkým klášterem a zároveň baštou římského katolicismu ve Francii. Přestože se badatelská činnost mnichů zaměřovala hlavně na studium liturgických knih, vzorová bohoslužba doprovázená gregoriánským chorálem byla pro ně hlavním nástrojem hlásání. Kostel byl vyzdoben ve středověkém stylu a nelze se proto divit, že opat Gueranger byl velkým kritikem barokní formy bohoslužebných rouch, které užitím měkčích látek ztratily na elegantní formě a nadto ani nebyly v souladu se středověkou mnišskou liturgií.

Návrat k historickým formám

Celé 19. století je z hlediska výbavy kostelů dobou návratu k osvědčeným předlohám. Po krátké epizodě návratu k formám baroka a rokoka počátkem století ovládá inspiraci umělců pracujících v církevních službách středověk, od 30. let zvláště gotika, která však byla přetvářena v souladu se soudobým romantizujícím duchem, nikoliv suchopárnou titěrností pozdějšího purismu. Anglický architekt August Pugin (1812 - 1852), přilnul ve své tvorbě s velkým entuziasmem k romantické gotice. Díky studiu středověké architektury (je spoluautorem dostavby britského parlamentu) a liturgie, konvertoval tento rodilý anglikán v roce 1835 ke katolické církvi. V tomto ohledu však nebyl zdaleka sám – podobný krok učinilo mnoho výtvarných umělců (zvláště malířská generace pre-rafaelistů), ale řada původně anglikánských duchovních, zvláště členů tzv. Oxfordského kroužku (např. John Newman). Pugin v roce 1844 vydal ve své době proslulé dílo Glossary of Ecclesiastical Ornaments and Costume (Poznámky k církevním ozdobám a oděvům), které díky bohaté obrazové dokumentaci ovlivnilo zvláště podobu bohoslužebných předmětů a oděvů. V roce 1848 navrhl překrásnou biskupskou mitru přesně podle středověkých předloh uveřejněných v uvedeném díle, zdobenou pozlaceným plechem, perlami a drahokamy pro kardinála Nicholase Wisemana (1802 - 1865), vůdčí osobnosti obnovy katolické církve v Anglii a prvního arcibiskupa ve Weestminsteru. Pugin navrhl pro Wisemana – pravděpodobně v souvislosti s jeho jmenování kardinálem v roce 1850 - vyšívaný pluviál a kasuli – toto roucho je rovněž inspirováno středověkými předlohami, včetně široké řasnaté formy s křížem na zádech.Německé prostředí významně ovlivnil cášský kanovník a velký znalec a sběratel středověkého textilního umění Franz Bock. V rámci svého studia procestoval snad všechny významné středověké katedrály a jejich chrámové poklady. Výsledkem je první odborná publikace o středověkých paramentech. Třísvazkové dílo vydávané v letech 1859 - 1871 má bohatý obrazový doprovod. Díky své velké sbírce vzorovaných středověkých látek posbíraných po celé Evropě (cca 1500 ústřižků) inspiroval soudobé textilní továrníky k vytkání kopií těchto látek. První paramentní tkanina inspirovaná středověkým originálem vznikla v Krefeldu, centru německého hedvábnictví v továrně Friedricha Casaretto, v roce 1850. Předlohou byla italská tkanina ze 14. století s motivy zvířat a listů (nejznámějšími tkaninami se staly látky s motivy jelenů a lvů). Největší rozkvět kvalitních paramentních tkanin inspirovaných středověkými formami však byl až ve 2. polovině 19. století. Jemu se budeme věnovat v příštím díle.

Průmyslová výroba liturgických oděvůV prvních desetiletích 19. století vzniká nový typ průmyslu. V souvislosti s obnovou církevního života po desetiletích úpadku vzniká totiž velká poptávka po novém chrámovém vybavení poškozeném válkami a rabováním, týká se to především parament, která byla poničena požáry či dlouhodobou neúdržbou a bohoslužebných předmětů z drahých kovů, jež řadě kostelů sloužily jako finanční rezervy. Nově vznikající průmyslové textilní závody – nejprve ve Francii - zavádějí proto speciální produkci tkanin určených k chrámovému použití „ornaments d´église“, tj. tkanin s použitím církevních motivů (klasů, vinných hroznů a dalších eucharistických symbolů). Pro usnadnění výroby nových bohoslužebných rouch připravily lyonské textilní závody nový druh zboží – vytkávané kříže určené pro kasule s různými církevními vzory, stejně jako dlouhé zdobné pásy určené k ozdobě dalmatiky a pluviálů. Objevuje se rovněž pokus vytkat vzor kasule v celé stavové šířce, aby ji bylo možno pouze vystřihnout, obroubit a podšít. Velké lyonské závody neprodukovaly hedvábné církevní textilie pouze pro potřeby regionu, ale díky podpoře kardinála Luise de Bonald (arcibiskupem v Lyonu 1839 - 1870) expandovaly do mnoha farností celé Francie. Pro lyonskou oblast to znamenalo mnoho pracovních příležitostí s vyšším výdělkem.Určitým obchodnickým trikem, jenž obešel kanonické předpisy, bylo zavedení polohedvábných látek, tj. tkanin s hedvábnou osnovou a bavlněným útkem, který sice velmi zlevnil látky pro církevní účely, ale díky nesourodosti materiálu zvýšené ještě hojností pro efekt používaného protkávání kovovými vlákny znamenalo velkou křehkost. Tkaniny se velmi brzy začaly trhat a musely být velmi brzy dodatečně zpevněny tzv. tamburováním, tj. strojním prošitím řetízkovým stehem. Velice efektní tkaniny označované za „reiche Kirchenstoffe“, produkované v největší míře vídeňskými závody měly obvykle jednoduchý barevný podklad pokrytý zlatým rostlinným ornamentem (listy, klasy) a vytkávanými květy v nelomených intenzivních barvách. Liturgická roucha ušitá z těchto efektních, ale velmi nekvalitních látek se velmi rychle rozšířila a v krátkosti nebylo kostela, který by z nich neměl ušitý alespoň jeden soubor. Okouzlení podpořené i nízkou cenou však záhy vystřídalo zklamání nad nízkou kvalitou, křehkostí a nesnadnou údržbou (barevné hedvábí i při krátkém kontaktu s vodou začne hned pouštět). Mnoho farářů si na tato roucha stěžovalo: „Nejlacinější kasuli lze i za 20 zlatých dostati, ač ovšem radíme každému správci duchovnímu, aby na takové polohedvábné a polobavlněné kasule neb jiné oděvy peněz nevyhazovali, ješto látky tohoto druhu trvanlivé nejsou“ (1868).

Kasule kardinála de Bonald
Kasule kardinála de Bonald
Kasule s vytkávaným křížem
Kasule s vytkávaným křížem