Když se řekne...redakce

Tento základní přehled pojmů z církevní správy a kněžských funkcí vznikl na základě četných dotazů na jejich význam. Zájemce o hlubší studium můžeme především odkázat na Kodex kanonického práva.

 

Diecéze – správní jednotka církve (místní církev), je zpravidla vymezena územně a zahrnuje všechny věřící, kteří na daném území bydlí, v jejím čele stojí biskup, o jejím zřízení rozhoduje papež. Jednotlivé sousední diecéze se v rámci států či historických zemí sdružují do svazků – církevních provincií. Nejvýznamnější z nich, obvykle na základě historických privilegií, je povýšena na arcidiecézi, v jejímž čele stojí arcibiskup, který je zároveň také hlavním představitelem církevní provincie – metropolitou.

Vikariát – jednotlivé farnosti na daném území tvoří svazek, který nazýváme vikariátem (na Moravě a ve Slezsku děkanátem). V jeho čele je okrskový vikář resp. děkan.

Farnost – nejmenší správní jednotka církve, místní společenství křesťanů na určitém území, zahrnuje všechny křesťany, mající na daném území trvalé či přechodné bydliště. Je svěřena biskupem do péče faráři. Biskup může rozhodovat o zřizování či naopak o zrušení farnosti. Farnost je samostatnou právnickou osobou. Počet a rozloha farností se v průběhu dějin měnily podle pastoračních a jiných potřeb. Současný stav vychází z církevních reforem císaře Josefa II. na konci 18. století. V průběhu další doby nebyly dostatečně reflektovány dramatické změny v počtu kněží i samotných věřících a celý systém správy přestal odpovídat potřebám a možnostem církve. Proto v mnoha diecézích probíhá tzv. slučování farností, které by mělo napomoci reformovat církevní správu do podoby odpovídající situaci na prahu 21. století. Farnost může být definována i personálně. Tehdy ji tvoří určité společenství věřících definované národnostně či sociálně, příkladem mohou být farnosti etnických menšin či vojenské a studentské.

Diecézní kurie – komplex zařízení a úřadů, který pomáhá biskupovi v řízení diecéze, ať z hlediska pastorační činnosti, tak z hlediska správy a výkonu moci soudní. 

Kapitula kanovníků – společenství kněží, kteří mají za úkol konat modlitby a bohoslužby v katedrálním či kolegiátním kostele, další úkoly mají stanoveny diecézním biskupem.

Diecézní biskup – nástupce Apoštolů, biskupským svěcením přijímá službu posvěcování, učení a řízení. Na daném území (diecéze) je nejvyšším představitelem církve. Diecéznímu biskupovi přísluší v diecézi veškerá řádná, vlastní a bezprostřední moc. Zastupuje biskupství a diecézi navenek při jednáních s církevními a státními orgány a institucemi, jakož i s organizacemi mezinárodními a občanskými. S konečnou platností rozhoduje o základních úkolech biskupství (dlouhodobých cílech), zřízení nových nebo zrušení stávajících organizačních jednotek biskupství; zřízení nových nebo zrušení stávajících právnických osob, kterých je biskupství zřizovatelem, pracovně-pastoračních a ekonomických úkolech biskupství a jednotlivých organizačních jednotek, ustanovení kněží, jáhnů a pastoračních referentů a asistentů, převodech majetku, pronájmech, zatěžování, nabývání a jiné správě majetku diecéze a biskupství podřízených právnických osob. Je povinen vizitovat farnosti na území své diecéze. Jednou za pět let podává papeži zprávu o stavu diecéze. Při řízení a správě diecéze jsou diecéznímu biskupovi dále k dispozici poradní a pomocné orgány, sekretariát a diecézní kurie. Je jmenován papežem a vysvěcen třemi biskupy. Musí být alespoň 35 let starý, a musí být nejméně pět let knězem.

Pomocný (světící) biskup – pokud to vyžadují pastorační důvody, může být ustanoven v diecézi jeden nebo více pomocných biskupů. Pomáhá diecéznímu biskupovi při řízení diecéze a zastupuje ho v čase jeho nepřítomnosti. Nemá právo nástupnictví po diecézním biskupovi.

Generální vikář (moderátor diecézní kurie) – kněz, který je nápomocen biskupovi v řízení diecéze. Pokud to vyžadují pastorační důvody, může být jmenováno více generálních vikářů. Náleží mu stejná výkonná moc jako diecéznímu biskupovi s výjimkou záležitostí, které si biskup vyhradil. Má za povinnost informovat diecézního biskupa o hlavních záležitostech vyřizovaných v diecézi. Bývá ustanoven diecézním biskupem na dobu určitou.  Jeho moc zaniká také uvolněním úřadu diecézního biskupa.

Biskupský vikář – kněz s řádnou mocí generálního vikáře, avšak pouze v určité části diecéze nebo pro předem určený okruh záležitostí či specifické společenství věřících. Bývá ustanoven diecézním biskupem na dobu určitou.

Kancléř kurie – zajišťuje chod úřadu kurie, vyhotovuje listiny a stará se o jejich uchování v archivu, v případě potřeby může být jmenován i místokancléř.   

Okrskový vikář – resp. děkan – kněz, který stojí v čele okrskového vikariátu. Je jmenován diecézním biskupem po projednání s kněžími působícími v daném vikariátu. Doba jeho působení je předem časově omezena. Mezi jeho úkoly patří koordinovat pastorační činnost kněží v daném vikariátě, dohlížet na plnění povinností kněžími jeho vikariátu a zároveň se starat o jejich potřeby, být jim nablízku s pomocí. Je povinen vizitovat farnosti na území svého vikariátu.

Farář – kněz, který je správcem jemu svěřené farnosti a vykonává pastorační péči o zdejší společenství věřících. Je ustanoven diecézním biskupem na dobu neurčitou. Před jmenováním se ověřuje jeho způsobilost k výkonu úřadu prostřednictvím zkoušky. Mezi základní úkoly jeho pastorační péče patří udílení svátostí a hlásání Božího slova. Pokud spravuje ještě jinou farnost, která není obsazena knězem, nazývá se tato správa správou excurrendo.

Administrátor farnosti – kněz, který zastupuje faráře se všemi jeho pravomocemi. Je jmenován diecézním biskupem v případě, že farář nemůže svoji funkci vykonávat nebo není jmenován. Bývá jmenován na dobu určitou. Pokud spravuje ještě jinou farnost, která není obsazena knězem, nazývá se tato správa správou excurrendo.

Farní vikář – kněz, který nevede vlastní farnost, ale je pomocníkem faráře. Je do své funkce jmenován diecézním biskupem. Je povinen o své pastorační činnosti informovat faráře a řídit se jeho pokyny. Pokud je potřeba, může ve farnosti působit více farních vikářů. V běžném, poněkud nepřesném, úzu je nazýván kaplanem.

Kaplan – kněz, jemuž je svěřena pastorační péče o některé společenství či zvláštní skupinu věřících. Jako běžné příklady kaplanské služby můžeme uvést službu v nemocnicích, věznicích, společenstvích mládeže a vysokoškolských studentů či armádě.  Základní literatura: Kodex kanonického práva, Zvon, Praha 1994