Svatý Pavel – apoštol národůP. Tomáš Reschel
Teologie sv. Pavla. Kristologie.
 

Úvod

Teologické myšlení sv. Pavla nám přibližuje sedm dopisů, které jsou pokládány za autentické (1 Sol, 1 a 2 Kor, Gal, Flp, Flm, Řím). Tyto dopisy psal apoštol jako odpověď na určitou konkrétní situaci křesťanské obce, proto v nich nelze hledat úplný a systematický obraz jeho myšlení a učení. Pavel zůstává věrný židovskému způsobu uvažování, i když lze na některých místech v jeho spisech vysledovat prvky přejaté z řeckořímského prostředí. Základem Pavlova hlásání je židovský monoteismus, jenž získává svůj osobitý rozměr díky Božímu jednání skrze poslání Ježíše Krista (srov. 1 Sol 1,9-10; 1 Kor 8,6; Řím 3,27-30). Pokud bychom se pokoušeli nalézt střed Pavlovy teologie, tedy prvotní skutečnost, od které se celá jeho teologie odvíjí, nemohli bychom se spokojit s jednotlivým rysem osobnosti Ježíše Krista, ale spíše bychom museli říci, že oním středem je celý Kristus.

Základní teologická témata

Základní teologická témata bychom mohli shrnout následovně: Boží milost (jako první se ujímá iniciativy pro záchranu člověka), celé stvoření (Boží vstup do lidských dějin v osobě Ježíše Krista se týká celého universa a také tajemných duchovních bytostí stvořených Bohem, které se od něho vzdálily), kříž (má klíčový význam, ať již z hlediska události v čase a obnovy stvoření, tak i jako nástroj sebezáporu, přemáhání pokušení, služby a nového života), etický imperativ (z dějinného bytí křesťanské existence podmíněné Ježíšovou smrtí a vzkříšením vyplývá etická povinnost přemáhat zlo a žít novým životem), misijní poslání (Pavlovo hlásání i způsob života byly spolu tak úzce spojeny, že se nezdráhal dávat sám sebe za příklad), smíření (Pavel tento termín převzal z tradice a spojil jej s velikonočními událostmi Krista; proti těm, kdo se domnívali, že křtem již zde a nyní docházejí plného uskutečnění spásy, zdůrazňuje nutnost etického rozměru života a opakovaného smíření se s Bohem).

Počátky Pavlovy kristologie

Před svým obrácením Pavel zřejmě sdílel židovskou představu budoucího mesiáše jako panovníka typu krále Davida. V jeho kristologii, stejně jako v myšlení celé prvotní církve, lze také vysledovat vliv řeckého myšlení. Dokladem toho je titul Kyrios (Pán) a jeho použití již v době zrodu mladé církve. Rovněž aramejské zvolání marana tha (přijď, Pane!) používané před sepsáním Pavlových dopisů odkazuje na Krista jako božského Pána, který se vrátí ke svému lidu, a vylučuje chápání Ježíše pouze jako židovsko-palestinského učitele, který zemřel. Na utváření Pavlovy kristologie se významnou měrou podílela první vyznání víry, která nacházíme v jeho listech, ale především zjevení Ježíše Krista jako Božího Syna. Apoštol horlivě obhajuje božský původ jak svého úkolu a poslání, tak evangelia (srov. Gal 1,11-23). To ovšem nevylučuje, že po svém obrácení přejal od ostatních křesťanů, snad i přímo od Petra během svých dvou návštěv v Jeruzalémě, ústní podání o Kristově životě a učení. Tyto poznatky byly spíše doplněním a rozšířením toho, co o Kristu pochopil na cestě do Damašku či na základě promýšlení onoho zjevení, než něčím, co by s onou událostí vůbec nesouviselo (srov. Gal 2). Pavel díky zjevení poznal, že Ježíš je živý, i když jeho podoba byla dokonalejší než materielní tělesné bytí (srov. 1 Kor 9,1). A jelikož jako farizej věřil ve vzkříšení, dospěl k závěru, že křesťanská zvěst o vzkříšení Ježíše je pravdivá. Pochopil, že „Ježíš Kristus se prokázal jako mocný Boží Syn tím, že vstal z mrtvých“ (Řím 1,4), že on je tím Božím pomazaným a že prokletí kříže podstoupil proto, aby věřící osvobodil od prokletí Zákona (srov. Gal 3,13). Pavlův pohled na Ježíše podle lidských měřítek se tedy díky oné události radikálně změnil (srov. 2 Kor 5,16) a poznal v něm Božího mesiáše.Další významnou skutečností, kterou Pavel na základě zjevení pochopil, bylo to, že vzkříšený Ježíš se identifikuje s křesťany, jež pronásledoval: „Proč mě pronásleduješ?…Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ.“ (Sk 9,4-5, srov. 22,7-8; 26,14-15) Tato slova mají dvojí významový rozměr. Pokud se Boží Syn identifikuje s pronásledovanými, pak onen typ horlivosti se obrací proti Božímu Synu a staví se proti Bohu. Ježíšova identifikace s křesťany pak také dává nově pochopit církev jako tělo Kristovo.K Pavlovu obrácení na cestě do Damašku došlo nezávisle na jeho jednání či zásluhách. Kristus si jej nárokoval pro sebe a bývalý pronásledovatel křesťanů pochopil, že spása se svou mocí odpuštění a vnitřní proměny je nezaslouženým darem Boží milosti. Zatímco do této chvíle byl základním kriteriem jeho náboženského života před Bohem Zákon, nyní se základem jeho bytí stává Kristus. Zákon sice pomáhal lidem rozlišovat, co je dobré a co zlé, ale nedával sílu vyhýbat se zlému a konat dobro. Nemohl dát život a moc, jaké dává Kristus skrze Ducha, jenž umožňuje žít podle Božích záměrů. Jsme-li tedy spaseni milostí skrze víru v Ježíše Krista ukřižovaného a vzkříšeného, nic nebrání komukoliv, aby byl spasen nezávisle na mojžíšském Zákonu. Odstranění Zákona jako prostředku věrnosti Bohu či způsobu, jak dojít spásy, zbouralo přehradu, která dělila židy a pohany (srov. Ef 2,14-16). Víra ve vzkříšeného Pána se stala cestou spásy nabídnutou všem lidem, aniž by byli vázáni náboženskými povinnostmi židů (obřízkou, předpisy o jídle a zachováváním Tóry). Díky zjevení Krista také Pavel poznal své misijní povolání k pohanům (srov. Gal 1,16). Zření Krista ve slávě pro něj bylo znamením posledních časů, kdy staré věci pomíjejí a mizí a rodí se věci nové. Tato epochální proměna je základem Pavlova kristocentrického pohledu na Zákon a etiku i mnohem šíře pojatého pohledu na celé lidské dějiny a dějiny vyvoleného národa ve světle tajemství Krista.

Pavlova kristologie předávaná  prostřednictvím vyprávění

Středem Pavlova myšlenkového světa je Boží Syn Ježíš Kristus, kterého chápe jako vtělenou Boží moudrost (srov. 1 Kor 1,24). Proto nepřekvapuje, že Krista vnímá jako přítomného ve vztahu Boha s jeho vyvoleným národem mnohem dříve, než se jako člověk objevil na této zemi. V této souvislosti lze také chápat vyprávění o duchovní skále, jejíž vodu pili izraelité na poušti, a kterou byl Kristus (srov. 1 Kor 10,4).Pavel, podobně jako ostatní křesťané, prokazoval Kristu úctu klanění, protože věřil, že je Bohem. V jeho dopisech nenajdeme rozpracovanou nauku o Boží Trojici či popis vztahů mezi Božskými osobami, nicméně důraz na božství Otce, Syna i Ducha je základem pro pozdější rozvoj křesťanské nauky o Trojici. Přes svůj kristocentrický pohled na svět i Boha nelze říci, že by Pavel umenšoval úlohu Otce a Ducha. Jedině Otec je pro něj tím, kdo posílá Syna, pouze Syn umírá na kříži a pouze skrze Ducha se věřící ve křtu stávají částí Kristova těla. Pavlovo učení o Kristu není možné chápat ohraničeně mimo rámec ostatních jeho teologických úvah, ani jej striktně oddělovat od ponaučení eticko-praktické povahy a zájmu o sociální otázky.Pavlovo pojetí kristologie má dějinný rozměr ze čtyř různých úhlů pohledu: dějin Krista, Izraelského národa, světa a Božího bytí. Velmi výmluvný popis nabízí hymnus ve Flp 2,6-11, který Krista představuje jako toho, kdo je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, aby přijal přirozenost služebníka a zemřel způsobem, jakým umírají otroci, a proto ho Bůh povýšil. Byl mu dán královský titul Pán, protože splnil na zemi své poslání, ke kterému patřila smrt na kříži, a nyní je slávou Boha Otce. Nejedná se tedy o prosté obnovení stavu bytí Božího Syna před vtělením. Pavel čerpal z již existujících kristologických hymnů, jejichž ohlasy můžeme najít i na jiných místech Nového zákona (srov. Kol 1,15-20; Žid 1,2-4; Jan 1,1-14). Velmi často je v nich Kristu přisouzeno to, co židovství vztahovalo na zosobněnou moudrost. Titul Kristus se stal pro první křesťany druhým Ježíšovým jménem. Pavel jej užívá zejména při popisu Ježíšova pozemského poslání, které vyvrcholilo smrtí na kříži (srov. 1 Kor 1,23). Kristovo poslání apoštol chápe v rámci dějin Izraele: narodil se ze ženy, byl podrobený Zákonu, aby vykoupil ty, kdo podléhali Zákonu (srov. Gal 4,4-5). Proto Pavel tvrdí, že evangelium přináší záchranu nejprve židům (srov. Řím 1,16). Viditelný svět, který je Bohu vzdálený (srov. Řím 1,18-32), je pomíjivý (srov. 1 Kor 7,31) a navíc je stále ohrožován působením zlých duchů (srov. 2 Kor 2,11; 4,4). Proto potřebuje vysvobození nejen člověk, ale celé hmotné stvoření (srov. Řím 8,19-23). Dějiny spásy souvisí se vzájemným vztahem Božských osob. Kristologický hymnus v Kol 1,15-20 zdůrazňuje, že právě onen Syn, který je obrazem neviditelného Boha a skrze něhož bylo vše stvořeno, usmíří tvorstvo s Bohem svou krví prolitou na kříži. Podobný typ kristologie nabízí rovněž 1 Kor 15,24-26.

Božství a lidství Ježíše Krista v kristologii sv. Pavla

a) Kristovo božství
Pavel pochopil kosmický rozměr Kristova bytí – není jen Pánem nad zemí a vším, co je, ale sehrál podstatnou úlohu i při jejich stvoření. Odpověď na otázku Pavlova pojetí Kristova božství budeme hledat s pomocí textů Řím 9,5 a Flp 2,6-7. První text je problematický z hlediska překladu řecké předlohy. Není zcela jednoznačné, zda doxologie: „Bůh, který je nade všecko, buď velebený navěky“ (Řím 9,5b) se vztahuje na Krista, nebo jinou Božskou osobu. Mnozí exegeté se domnívají, že ona doxologie je oslavou Krista, kterému přisuzuje božství, neboť jinak by byla vytržena z kontextu. Kristologický hymnus ve Flp 2,6-7 o Kristu říká, že je εν μορφη θεου. Slovo μορφη bylo v nejstarších řeckých textech používáno pro způsob, kterým se jeví našim smyslům nějaká věc, jež je sama v sobě tím, čím je. Je-li toto slovo vztaženo na Boha, vypovídá o nejhlubší podstatě jeho bytí, o tom, čím je sám v sobě, a co naše chápání nedokáže obsáhnout. Toto spojení se překládá jako Boží přirozenost. Kristus tedy má bytí rovné Bohu a při přijetí lidské přirozenosti se zřekl sám sebe, tj. zřekl se vlastností, které Bohu náleží (vševědoucnost, všemohoucnost, všudypřítomnost).Zajímavé srovnání nabízí Pavlovy výroky o Kristu a Duchu, neboť jejich poslání bývá často chápáno jako totožné. To neznamená, že Kristus a Duch jsou totožní (Řím 8,9 mluví o Duchu Kristově), ale že jejich jednání ve světě je v dokonalém souladu: Duch jednal v Kristu během jeho pozemského života. Přijímá-li věřící Krista, přijímá i Ducha, což platí zejména při křtu: skrze Ducha se stává částí těla Kristova (srov. 1 Kor 12,12-13).

b) Kristovo lidství
Na rozdíl od evangelií, kde Ježíš sám sebe nazývá Synem člověka, Pavel tento titul vůbec nepoužívá (zřejmě kvůli jeho malé srozumitelnosti pohanokřesťanům). Mluví o něm jako o Synu Božím, který podle těla (jako člověk) pochází z rodu Davidova a který prokázal svou božskou moc tím, že vstal z mrtvých (srov. Řím 1,3-4). Ježíš se objevil na tomto světě podobně jako každá lidská bytost: narodil se ze ženy (srov. Gal 4,4). Kristus byl jako každý jiný člověk (srov. Flp 2,7) a přijal tělo, jako mají hříšní lidé, ale jeho lidství nebylo zraněné hříchem (srov. Řím 8,3), aby se stal čistou a dokonalou obětí. Úlohu Ježíše Krista v dějinách spásy staví Pavel do protikladu k jednání prvního člověka. Zatímco kvůli Adamovu provinění začala vládnout smrt, dostává se lidem skrze Krista daru ospravedlnění a milosti života (srov. Řím 5,15.17; 1 Kor 15,21-23). První člověk, Adam, byl ze země a stal se živou bytostí (srov. Gen 2,7), druhý člověk je z nebe a po svém zmrtvýchvstání je oživujícím duchem (srov. 1 Kor 15,45-50). Jejich jednání mělo zástupnou povahu. V Adamovi lidstvo zhřešilo a propadlo smrti, v Kristu došlo ospravedlnění před Bohem. Onen dar nového života v Kristu neznamená pouhé obnovení hříchem nenarušeného přirozeného bytí, ale život zcela jiného řádu. Místo těla živočišného dostaneme tělo zduchovnělé, které nepodléhá zkáze (srov. 1 Kor 15,42-50).

Pavlova Kristologie a ostatní spisy Nového zákona

Některé novější spisy (zejména Žid a Jan) jsou bezpochyby ovlivněny způsobem Pavlova chápání Kristova spásného díla. Důkazy o Pavlově vlivu na církevní obce a potvrzení pravosti jeho nauky najdeme např v 2 Petr 3,15-16. Zvláštnostmi Pavlovy kristologie v rámci kánonu NZ jsou již zmiňovaná nepřítomnost pojmu Syn člověka a typologie posledního Adama. Pro vyjádření duchovní jednoty mezi Kristem a křesťany používá Pavel zcela osobité vyjádření v Kristu. Co se týče obsahu předávaného poselství, je hlavním tématem Pavlových dopisů stejně jako celého NZ pravý Bůh a pravý člověk, Kristus ukřižovaný a vzkříšený.