Poklady farních archivů - 9. Zbožná nadání a knihy kolem nichJana Oppeltová, Věra Slavíková
 

„K tomuto cíli tímto listem za inspektora nad tímto mým ustanovením nynějšího velebného pána děkana vysokomejtského i budoucí pány děkany, též vzáctný magistrát vysokomejtský zřizuji a ustanovuji, maje k nim tu doufanlivou naděj, že to k sobě přijíti nesníží a nad touto mou fundací vždy ochranou ruku držeti budou, ji v ničemž měniti nedopustí, neméně i na to, aby duše v očistcových mukách se trápící a pomoc očekávající takových mší svatých zbaveny nebyly, i proto, že to jistě bez odplaty Boží nebude...“

V této závěrečné pasáži z listiny, jíž 30. března 1695 Jan Aleš Čapek odkazuje svůj pozemkový majetek nejprve svým příbuzným a posléze případně děkanu ve Vysokém Mýtě, ve zřetelné podobě rezonuje vše, kvůli čemu zbožné nadace či fundace vznikaly. Představa očistce, v němž své viny budou po různě dlouhou dobu odpykávat téměř všichni zemřelí, spolu s myšlenkou, že živí mohou účinně pomoci mrtvým modlitbami, skutky pokání i mešními intencemi, byly bezprostředním podnětem obrovského zájmu o zřizování celé škály nadací od 17. do počátku 20. století. A zatímco chudší obyvatelé města nechávali za spásu své duše sloužit jen několik mší a věnovali pár zlatých žebrákům, kteří se za ně modlili, bohatší měšťané královského věnného města Vysokého Mýta měli celou řadu možností, jak zabezpečit vzpomínku na zemřelou duši i v budoucnosti.

Slovo nadace, které nám přetrvalo do současnosti, označuje dnes stejně jako v minulých staletích konkrétní majetek, trvale věnovaný určitému obecně prospěšnému cíli. I když někdy vzniknou konkrétní instituce (dříve špitály, sirotčince, útulky, školy, koleje pro studenty, ale například i obrazárny či muzea), které zajišťují záměr odkazu, většinou zřizovatel nadace nevytváří novou právnickou osobu, ale odkáže jen konkrétní majetek, zvaným fundační kapitál. Z jeho výnosů se pak plní záměr nadace a jejich správné využití (v souladu s představou zřizovatele nadace) i ochranu fundačního kapitálu může zajišťovat jiná – většinou právnická – osoba. Zatímco dnes vznikají nejrůznější nadační rady, dříve bděly nad záměrem fundátora všeobecně respektované instituce – městská rada (vrchnost) a duchovní správce.

Mešní nadace

Klíčové postavení měl duchovní správce zejména v případě zbožných nadací, nazývaných též církevní či duchovní nebo také causae piae, jejich nejvnitřnějším smyslem byla spása duše zůstavitele a členů jeho rodu, příbuzných či přátel. Početně nejčastější byly patrně mešní nadace, které byly postaveny na movitém či nemovitém majetku (odkázány mohly být i pohledávky a dlužní úpisy), z jehož výnosu byly slouženy mše, obvykle ve výroční den zůstavitelovy smrti. Podle výšky nadačního kapitálu byla stanovena bližší specifikace (tichá mše, zpívaná) nebo mohlo být i více mší v průběhu jednoho roku.

Tak například nadační listina citovaná v úvodu počítá s tím, že „Jan Aleš Čapek (jmenovec a příbuzný fundátora), dědici a budoucí jeho povinni budou na časy budoucí a věčné každého roku osm mší svatých za mý rodiče a všechny v Pánu odpočívající přátele v chrámu Páně sv. Vavřince u oltáře svaté Panny Barbory sloužiti dáti, a za sloužení jich každý rok čtyři zlatý rejnský pánům děkanům vysokomejtským odvozovati.“ Druhý dědic zůstavitelových polností Jiří František Bridelius (příbuzný slavného básníka českého baroka a autora skladby Co Bůh? Člověk? Bedřicha Bridela, byl Janem Alešem Čapkem zavázán, aby „za mé rodiče, též kdyby mne Pán Bůh z tohoto světa povolovati ráčil, za mou milou duši a za jiné všechny přátele každoročně dvanácte mší svatých v chrámě Páně pod titulem svatého Vavřince na časy budoucí a věčné sloužiti dávati a za ně šest zlatých rejnských, též dotčenému chrámu Páně na světlo dva zlatý rejnský odvozovati povinen byl.“ Odkaz rozsáhlého pozemkového majetku byl však podmíněn splněním těchto povinností a v případě, že by někdo ustanovení nadační listiny neplnil, měly odkazované pole, louky a dvorec nazývaný Samkovský, připadnout jinému příbuznému. V krajní situaci pak měly všechny nemovitosti přejít přímo na duchovní správce vysokomýtského děkanství – samozřejmě se všemi citovanými povinnostmi.

Základem mešní nadace – tedy povinnosti duchovního správce odsloužit určitý počet mší svatých na úmysl zakladatele – mohly být jak pravidelné platy, tak také přímo odkázané nemovitosti (pole, rybníky, lesy, domy), ojediněle též cenný movitý majetek. Známe případy, kdy se základem mešní nadace měla stát rozsáhlá knihovna (patrně nejcennější majetek tehdejšího faráře v Horní Sloupnici), ale o takto založenou fundaci nikdo neprojevil zájem, takže se nerealizovala. Základ nadace tedy musel odpovídat míře nadačních povinností a musel být pro obě strany dostatečně atraktivní. Zatímco zpočátku „míru výhodnosti“ navrhované smlouvy posuzoval duchovní správce sám, postupně se prosazuje schválení příslušnou konzistoří, která chránila zájmy jak duchovního správce, tak také fundátora, který si v případě neplnění závazků mohl „účinněji stěžovat“. Proto si v některých příkladech (citovaná nadace z roku 1695 je toho příkladem) zakladatelé nadací přáli, aby „na potvrzení a upevnění, též budoucí věčnou stálost toho všeho“ nadřízené biskupské úřady jejich úmysl ráčily „milostivě schváliti a potvrditi, ano i do kněch na fundatí založených vložiti dáti.“

Specifický problém byl svázán s nadacemi, jejichž základem byly přesně určené peněžité platy, neboť ty postupně ztrácely na své hodnotě. S nárůstem mešních nadací (některé větší farnosti jich měly i několik set) se tak neúměrně zvyšovalo zatížení kněží, kteří byli za stále klesající reálný příjem nuceni sloužit v nadačních listinách také pevně stanovený počet mší. Proto dochází úřední cestou k tzv. redukci nadačních povinností, kdy podle návrhu duchovního správce, byly některé nadační závazky rozhodnutím nadřízených duchovních orgánů spojeny, sníženy či omezeny ovšem tak, aby zbožný úmysl fundátora byl v principu zachován.

Knihy evidující nadace i vyplněné nadační povinnosti

Požitky plynoucí z mešních nadací se postupně – vedle štolových poplatků a desátků – staly jednou z důležitých součástí příjmů duchovního správce. Protože se však na splnění mešních povinností podílelo více osob – kostelník, ministranti, zvoník a u zpívaných mší také varhaník, kalkant (měchošlap) a další zpěváci a hudebníci, bylo třeba rozdělit příjem – ať již podle schématu určeného přímo nadační listinou, či podle obvyklého klíče. Zkrátka nepřišel ani kostel – určitý díl peněz plynul také do prostředků určených na nákup liturgických potřeb či na opravy.

Protože však bylo potřeba jasně evidovat a rozdělovat příjmy plynoucí z nadací a také splnění (persolvování) nadačních povinností vzniká rozsáhlá spisová agenda a také několik úředních knih, které slouží tomuto účelu. Dochovány jsou často nadační listiny – dokumenty, zřizující fundaci, opatřené podpisy zřizovatele, svědků, občas také duchovního správce a disponující schvalující doložkou od konzistoře. V 19. století je připojen i souhlas státní správy, tj. příslušného zemského úřadu, vydaný na základě dobrozdání finanční prokuratury. Pokud nadace povstaly na základě poslední vůle zakladatele, potkáváme se spíše s opisy testamentu či nadačními listinami vzniklými zlistiněním odpovídající části závěti. Se sbírkou nadačních listin pak souvisí i další rozsáhlá spisová agenda – setkáme se s potvrzeními při prodeji domů, na nichž fundace vázla, s pronájmy nadačních pozemků či dokonce doklady o povinném hnojení nadačních polí.

Pro rychlejší a přehlednější orientaci v nadačních povinnostech sloužily farářům zejména knihy nadací, nazývané také consignatio fundationum, Fundationsbuch či Stiftungsbuch, které mají dvojí podobu. Zatímco nejdříve se plné opisy nadačních listin objevují v pamětních knihách, od 18. století vznikají specializované knihy opisů nadačních listin, v nichž byly v chronologickém pořádku přepsány celé nadační listiny i se všemi podmínkami zůstavitele a také se všemi doložkami. Přestože tyto knihy byly obvykle opatřeny úvodním obsahem či dokonce rejstříkem, pro rychlý přehled o nadačním kapitálu, jeho výnosech a nadačních povinnostech duchovních sloužily stručné tabelární přehledy nadací. Číslování fundací, většinou uváděných pod jménem zakladatele nadace, obvykle odpovídá pořadí nadací v knize opisů či sbírce nadačních listin.

Zatímco knihy nadací v plné či redukované formě zachycovaly zejména stanovení fundace, kontrolovatelný přehled o plnění nadačních povinností ze strany duchovní správy přinášely persoluční knihy. Protože fundační mše byly obvykle určeny na konkrétní svátek či den úmrtí fundátora, bylo třeba vést evidenci o datech a odsloužených mších velmi pečlivě. Obvykle má persoluční kniha podobu tabulky se sloupci označenými letopočty. Řádky buď přinášejí názvy nadací nebo jsou opatřeny daty všech 366 dnů v roce. Farář, který splnil (persolvoval) konkrétní nadací vyžadovanou povinnost, se podepsal do příslušného pole a v prvním případě připojil datum (či data, kdy tak učinil), v druhém případě označil povinnost, kterou persolvoval.

Další zbožné nadace

Mimo mešních nadací role duchovního správce byla nezastupitelná i u dalších zbožných fundací, jejichž účel byl sice stejný jako u mešních nadací, ovšem jimi podporovaný zbožný skutek míval nejrůznější podobu. Zatímco se v literatuře potkáváme nejčastěji s velkými a nákladnými nadacemi oltářů, kaplí, kostelů, klášterů, seminářů, misijních ústavů, zbožných bratrstev, ve fondech městských a venkovských farností jsou to nejčastěji drobná nadání na udržování věčného světla, na rozšiřování farní knihovny, na pořizování a opravy parament, udržování soch a křížů či konečně na nějaký jiný lidumilný účel (příkladně nadace na podporu chudých studentů, polévková nadace pro chudé děti, nadace na věno chudých a počestných dívek atd.)

Příklady takovýchto fundací můžeme nalézt v agendě vysokomýtského děkanství. Kromě již citované mešní nadace složil o tři roky dříve, 18. září 1692, zdejší rodák a probošt staroboleslavské kapituly Jan Aleš Čapek nemalý kapitál 2000 zl., z jehož úroků měli být podporováni gymnazisté i bohoslovci studující v pražském konviktu u sv. Bartoloměje. Také další dva příslušníci rodu Čapků věnovali na přelomu 17. a 18. století nadační kapitály (vždy 1000 zl.) určené pro podporu studentů. Přednost při udělování těchto studijních stipendií měli tradičně členové zakladatelského rodu, proto jedním z prvních fundatistů byl Vojtěch Čapek, který byl za svých studií postižen zimnicí, posléze ale zázračně uzdraven ve vraclavských lázních, o jejichž budování se zasloužil a o nichž napsal knížku „Starobylá lázeň Mikulášská blíž vsi Vratslavi u Vysokýho Mejta“ (Litomyšl 1730).

Stejný princip – totiž skutečnost, že odkazující mysleli nejen na rodáky, ale především na budoucí členy své rodiny, je nadace, kterou založili manželé Jan a Eva Josefiovi ze starobylého vysokomýtského mlynářského rodu. V roce 1755 odkázali kapitál na zřízení kaplanského místa při poutním kostele v Knířově, kde měli být přednostně investováni Vysokomýtští. Mezi nimi měla být dána preference příslušníkům rodu, což ilustruje P. František Xaverius Josefi (* 1783 + 1839), který po kaplanském místě v Žamberku a po administrování ve Slatině nad Zdobnicí získal nejprve místo v Knířově a později se stal děkanem vysokomýtským.

Na další skupinu obyvatel se zaměřila nadace Kateřiny Zajíčkové ve druhé polovině 18. století. Díky ní se třikrát do roka – na Velký pátek, na sv. Vavřince a na Dušičky – podělilo almužnou vždy 80 chudých.

Preclíková nadace

Ovšem nejpopulárnější byla pravděpodobně „preclíková“ nadace Samuela Václava Hataše, v letech 1660 – 1666 děkana ve Vysokém Mýtě a budovatele poutních míst na Vraclavi i v Knířově. Už jako děkan chrudimský 3. února 1678 odkázal nájem ze svého pole (zvaného Bořičky a ležícího u vraclavské cesty), činící v té době 7 zlatých ve prospěch dětí, které navštěvovaly vysokomýtskou školu. Každý den v období čtyřicetidenního postu před velikonocemi se tyto děti měly modlit před milostnou sochou Panny Marie bolestný růženec ke cti 5 ran Krista Pána. Za to jim byly denně rozdány preclíky v celkové ceně 7 krejcarů, což za celý půst činilo cca 5 zlatých. Zbývající 2 zlaté z nájmu pole pak měli dostat učitelé, kteří „dotčené dítky k ... vykonání vedli a přidržovali.“

I když o popularitě fundace, zamýšlené zakladatelem „až do skonání světa“, svědčí i pozdější pojmenování zmíněné sochy P. Marie jako „preclíkové Madony“, pojistil Samuel Václav Hataš své nadání i závěrečným ustanovením. Podle něj měl chrudimský děkan a městská rada dávat „bedlivý pozor“ na to, aby se účel nadace vyplnil. Pokud by se po tři roky „z ouplna obmeškala a nevykonávala, neb nějaký jiný způsob (byť se i lepší zdáti chtěl) změnila“, měl chrudimský děkan právo vysokomýtské nadační pole prodati a stržené peníze použít ve prospěch kostela Nanebevzetí Panny Marie v Chrudimi, za to však měl za zůstavitele dvanáctkrát do roka sloužit mši.

Na závěrečné ustanovení „Fundatio Hattašiana“ nikdy nedošlo. Tradice postního modlení dětí z Vysokého Mýta před sochou Panny Marie skončila patrně stejně jako tisíce dalších fundací zabavením nadačního kapitálu v polovině 20. století. Následkem faktického zrušení všech nadací však nebylo jen přerušení staletých tradic a historické paměti. Vymizela zodpovědnost, s níž ti, kteří žijí dnes, myslí na budoucí obyvatele svého města, vesnice či farnosti, a věnují část svého majetku tam, kde bude podle jejich přesvědčení potřeba. A někde stále narůstá dluh vděčnosti a modliteb za ty, kteří před desetiletími a staletími takto mysleli na nás.

P. František X. Josefi s obrázkem PM Knířovské
P. František X. Josefi s obrázkem PM Knířovské
Úvodní část hatašovské nadace
Úvodní část hatašovské nadace
Persoluční kniha z přelomu 19. a 20. stol.
Persoluční kniha z přelomu 19. a 20. stol.
Tzv. preclíková Madona
Tzv. preclíková Madona