S. M. Eliška Pretschnerová OSFZpracovala Marie Zimmermannová

V podzimní části tohoto seriálu nahlédneme do životů našich současníků, kteří se narodili a svůj život prožili ve 20. století. Služebnice Boží, S. M. Eliška Pretschnerová OSF, prochází v současné době beatifikačním procesem, jehož zahájení jednomyslně podpořila Česká biskupská konference 4. října 2000. Následující řádky vycházejí z relace o životě a činnosti sestry Elišky, kterou sestavili k tomuto procesu Prof. PhDr. Petr Piťha a doc. ThDr. Václav Ventura v roce 2004.

 

 

Řeholní povolání
Sestra Eliška prožila své ranné dětství na venkovské samotě v lese, neboť její otec byl hraběcím lesním. Narodila se 26. 9. 1911 v Nových Zámcích č. 17 v okrese Městec Králové a při křtu dostala jméno Anna. Školní docházku absolvovala ve Svídnici, Rožďalovicích a v Městci Králové. Chtěla se stát učitelkou a studovat v Jičíně, její tatínek však zvolil Učitelský ústav Sester III. řádu sv. Františka v Chrudimi. Tehdy patnáctiletá Anička příliš nadšení neprojevovala, protože by se tam musila pořád modlit. Avšak již v prvním roce studia začala Anna mluvit o vstupu do kláštera. Její otec trval na dokončení studia. Dcera ho respektovala. I když její zájem o řeholní život vzhledem ke kritickému hodnocení kvality sester načas poklesl, po dokončení školy dozrálo její poznání hlubokého smyslu řeholního poslání a Anna nastoupila 9. září 1930 do kandidatury sester III. řádu sv. Františka v Praze - Břevnově. Při obláčce 12. 8. 1931v Břevnově přijala řeholní jméno Eliška (česká obdoba jména sv. Alžběty Durynské).

Výše jmenovaní autoři relace jmenují silné rysy budoucí osobnosti S. M. Elišky, které se projevily již v tomto prvním období: Eliška se dovede nadchnout, umí čekat, neztrácí kritičnost, a přesto jde hlouběji ke kořenům.

Osobní statečnost
Po vstupu do řehole pracovala jako pomocná učitelka, poté studovala na vysoké škole (studia musela přerušit kvůli uzavření vysokých škol fašisty). Po válce a dokončení studií se stala profesorkou matematiky a fyziky na řádovém gymnáziu. Pro svoji svědomitost a přesnost dostávala mnoho úkolů. Desítky sester o ní svědčí, že byla přitom neobvykle taktní, vnímavá a chápající individuální potřeby lidí, které vedla. Byla vždy trpělivá, a to zvláště k těm, kdo byli slabší a měli potíže, a dále byla neobyčejně až nepochopitelně pracovitá a výkonná.

V červnu roku 1949 byla donucena podepsat protokol o předání budovy školy státu. Do protokolu vlastnoručně vepsala, že „ustupuje násilí“. Sestry pak vyzvala, aby šly do školní kaple. Tam pevně a jasným hlasem zazpívala Te Deum a poté řekla, že se cítí františkánsky svobodnou a šťastnou jako nikdy předtím. Sestry byly nejprve zbaveny možnosti učit na veřejných školách. 14. 9. 1950 byly zbaveny budov a převezeny do dlouho neobývané budovy kláštera v Krnově a tam internovány. S. M. Eliška udržela základní řád modlitby a povzbuzovala sestry, vedla je v pracech, které mohly jejich podmínky učinit přijatelnějšími.

Postupně se jí dařilo prosadit neuvěřitelné věci. Například pomoc sester v nemocnici v Podbořanech. Kvalitou své práce si získaly takovou autoritu i mezi komunisty, že upozornily na sebe tajnou policii, která tuto činnost zakázala. Tolerovala jim ji mezi mentálně postiženými.

1. 5. 1955 byla sestra Eliška ustanovena ředitelkou pro mentálně postiženou mládež ve Slatiňanech, zároveň byla jmenována představenou domu ve Slatiňanech a provinciální představenou. Spolusestry při práci v ústavu považovaly její názory na službu klientům za nadšenecký nesmysl. Učila je lásce tím, že ji všemožně projevovala jim samým. I když si sama myslela, že její úsilí přináší jen nepatrné úspěchy, změnilo se takřka všechno a ona byla v době náboženství militantně nepřátelské oceněna vysokým uznáním za „pozoruhodné výsledky při výchově smyslově vadných.“ V této době se jí také podařilo manuální prací svou a svých spolusester vybudovat pěkný domov pro přestárlé spolusestry v Hoješíně.

Úsilí o liturgickou reformu
60. léta 20. století byla dobou II. vatikánského koncilu. Zprávy o něm se k nám dostávaly jen sporadicky. Ve Slatiňanech vznikla překladatelská a rozmnožovací buňka zpráv ze zahraničních rozhlasových stanic. S. M. Eliška nesmírně podporovala práce na překladu a přípravě českých liturgických textů a českého breviáře. Uvědomovala si plně význam liturgické reformy pro prohloubení vztahu k Eucharistii a prožívání mše svaté. Sváděla boj o statečnost kněží, kteří se obávali projevit větší náboženskou aktivitu, aby na sebe zbytečně neupozorňovali. Mnoho kněží i starších laiků nechápalo význam změn a byli ze zásady proti takovým novotám. Obávali se o ztrátu osobního usebrání při mši svaté, přičemž v pozadí stála obava o anonymitu a soukromí. Eliška upozorňuje a přesvědčuje o potřebě být spolu, vyjít ze sebe a mít zájem o druhé.

Úsilí o obnovu řeholního života
V letech 1968 – 70, kdy došlo k uvolnění politického režimu, se S. M. Eliška angažovala ve vytvoření centrálního orgánu pro porady a vedení řeholního života a odvedla v něm mnoho práce. Velmi ji oslovil koncilní dekret Perfectae caritatis a z něj výzva k posílení života komunity spjatého ve svých důsledcích s větší „demokratičností“ a dále výzva k poznání historie a kořenů dané řeholní rodiny a obnově původní horlivosti ve spiritualitě. Tyto myšlenky uplatňovala velmi konkrétně.

V roce 1969 se zúčastnila mimořádné generální kapituly svého řádu v Římě, kde zaujala jako nositelka životodárného duchovního proudu, který se ze Západu vytratil. Poté byla v roce 1970 zvolena generální představenou řádu a pak ještě na další volební období. Otevřel se pro ni nový svět, mnoha věcem se snažila porozumět, navštěvovala provincie po celém světě. Při vizitaci Československa byla čtrnáct měsíců zadržována a těžce zkoušena výslechy i obavami ze svého selhání, kdyby se tajná policie uchýlila k brutálnějším metodám. S těžkostmi této služby, zvláště v pochopení stanovisek sester různých částí světa a různých situací a problémů, se S. M. Eliška dokázala obdivuhodně vyrovnat a mnohé usmířit.

V roce 1983 se rozhodla pro návrat do Československa vědoma si mnoha obtíží, které to přinese jí samé i jejím spolusestrám. Prožila si období nepochopení a samoty. V listopadu 1989, kdy došlo k pádu komunistického režimu, jakoby symbolicky upadla i ona sama v únavě na schodech a pádem se vážně zranila. To znamenalo urychlení jejích zdravotních obtíží. Zemřela po několikaměsíční upoutanosti na lůžko 4. května 1993. Její velký úkol vydržet, podržet ostatní, nepodlehnout duchovnímu a mravnímu marasmu byl splněn. Její pohřeb 8. 5. 1993 ve Slatiňanech se konal za pohnuté účasti množství lidí, kteří se rozcházeli s hlasitě prohlašovaným přesvědčením, že na hřbitově kongregace spočinulo tělo světice. Svědčí o tom i zápisky z deníku S. M. Elišky, který se dochoval a obsahuje řadu zápisů o její morální sebereflexi a systematickém postupu v duchovním životě, o sebevzdělávání, aby více porozuměla druhým lidem, ale také o jejích vnitřních zápasech spojených s problémy, které musela řešit, a s nemocí, endogenními depresemi, které ji celý život provázely. Sílu k tomu všemu jí poskytovalo naprosté spolehnutí se na Krista, před jehož svatostánkem trávila dlouhé noční hodiny.

 

S. M. Eliška Pretschnerová OSF
S. M. Eliška Pretschnerová OSF