Vydávat plody Ducha svatéhoPavel Seidl
Milý čtenáři, běžný život přináší množství každodenních povinností a to vše se odehrává v atmosféře hluku. Kulisu našeho života tvoří nejen lomoz rušných silnic a pracovních strojů, ale jsou tu nejrůznější přehrávače, rádiové přijímače, televizory, ze kterých se na nás přímo valí proudy melodií a informací. Člověk si ani neuvědomuje, co se mu všechno ukládá díky těmto vjemům do jeho podvědomí. Není divu, že potom není schopen být chvíli v tichu a samotě.
 

Ale ovocem Ducha je tichost
Je příznačné, že tichost lidského jednání zaměňujeme za plachost až neprůbojnost některých jednotlivců. Kristus rozhodně nebyl žádný „tichošlápek“, a přesto říká apoštolům: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem.“ (Mt 11,29) Nejen Ježíš je tichý, ale celé stvoření je tiché. Ticho je průvodním jevem života. Jen se zaposlouchejte někdy večer v přírodě do ticha vesmíru, ticha stvoření. Poslouchejte někdy růst trávu, jak roste v mlčení. Všechno, co roste, roste převážně v mlčení. Stvoření je tiché. Rámus a hluk vnesl do stvoření člověk, a to svým srdcem a především svým jazykem.

Jazyk je malý úd, ale vykoná mnoho, dobrého i zlého. Je v něm jakoby zkoncentrovaná naše osobnost, naše existenciální já. Jazykem projevujeme navenek, co je v nás uvnitř. Tento smyslový orgán odhaluje nejen chuť potravy, ale také chuť myšlenek tím, že je vyjadřuje. Je důležitým činitelem ve veřejném životě. Jazyk může společenství budovat, ale snadno i zabíjet. Je na něm pravda i lež, spravedlnost i bezpráví, pokoj i svár, rada i lest. Jazyk spravedlivého je přirovnán k výbornému stříbru a jazyk moudrých k lékařství. V jazyku je zkoncentrovaný celý člověk. Ovládat jazyk je tolik, co ovládat sebe. Ze všech těchto přirovnání je patrné, že je jazyk významným, ale nebezpečným údem člověka. Už ve Starém zákoně je jazyk pokládán za nástroj a původce mnohých hříchů, zvláště pýchy a nelásky a jen důsledná sebekázeň a v posledku jen Bůh mohou zdržet jazyk od hříchu. Z textů Bible je vidět, že jazyk je místem, na kterém se dá nahmatat puls duchovního života, ovšem za předpokladu zmlknutí právě jazyka. Umlknutí před Bohem, v pokorném očekávání jeho rozhodnutí nebo v tichém přijetí jeho soudu, je Písmem považováno za výraz pravé zbožnosti. Žalmista praví: „Ztiš se před Hospodinem a čekej na něj.“ (Žlm 37,7)

Naše mlčení před Bohem nemá být výrazem rozpačitosti, nedůvěry, zbabělosti, nevděčnosti nebo zatvrzelé neochoty přiznat se k sobě a ke svým hříchům. Chce být nástrojem, abychom mohli zaslechnout, co Pán hovoří k srdci.

Ticho je základní charakteristikou Ježíšova Božského srdce. Neznamená pasivitu či nerozhodnost. Pán je vždy konkrétní ve sdílení, dokáže napomenout farizeje z pokrytectví i své učedníky z nevěry. Evangelium nám ale také ukazuje spoutaného Ježíše, který mlčí před Herodem, když se mu vysmíval. Pánova tichost se odehrává ve znamení budoucího života. Otec Benedikt Holota, OFM, který mnoho let konal v naší zemi především duchovní cvičení pro kněze, zdůrazňoval nutnost mlčení v životě kněze, aby byl potom schopný moudře a požehnaně promluvit. Ve svých promluvách radí: „Mlčení není cílem. Je jen prostředkem, ale velmi důležitým. Když je mlčení uvědomělé, prosycené vědomím Boží přítomnosti, potom ticho sklouzne až do hlubin srdce a to začne naslouchat věčnému Slovu, které přišlo v tichu a v mlčení, jak svědčí Kniha moudrosti: „Když hluboké ticho vše objímalo a noc ve svém běhu došla do polovice, tvé všemocné slovo, Pane, přišlo z nebe, z královského trůnu.“ (Mdr 18,14-15)

Je příznačné pro současnost, že vyzdvihuje aktivitu a činnost někdy na úkor lidského ztišení a naslouchání. Ani společenství církve tohoto jevu není ušetřeno. Bylo by zajímavé zjistit, kolik kněžského času se točí okolo oprav církevních objektů, shánění financí, vyřizování farní korespondence, organizování poutí, nejrůznějších pastoračních aktivit,… a kolik kněžského času je věnováno Pánu v rozjímavé modlitbě nebo tiché adoraci před Eucharistií. Musím přitom sám přiznat, že jsem v rozjímání a v adoraci opravdu skoupým troškařem, a tak si beru k srdci slova středověkého Mistra Eckhardta: „Bůh nepotřebuje, bratře, od tebe nic víc, než abys mu dal tiché srdce.“ P. Jan Evangelista Urban, OFM, zakladatel společenství Sester Apoštolátu sv. Františka, ve své poslední závěti, těsně před smrtí, píše: „Mlčte, mlčte, prosím mlčte, slov už bylo dost. Teď již čekám jen na to jediné SLOVO.“