Vydávat plody Ducha svatéhoPavel Seidl
Milý čtenáři, dobro je jednou z nejžádanějších hodnot v lidském životě. Každý z nás chce být dobrý a čas od času se mu to víceméně i daří. Potíž je v tom, že konáme dobro většinou jen podle požadavků své přirozenosti a svých potřeb. Dobří jsme tehdy, když sami chceme a je to k našemu prospěchu. Bůh je však dobrotivý neustále. Jinými slovy řečeno, on nerozlišuje, kdy k nám bude dobrý a kdy se o nás přestane zajímat, i když ho svým chováním zraňujeme či odmítáme. Náladové bohy nalezneme na Olympu řeckého světa. Náš Bůh, jak o něm vyznává Mojžíš, je ve svém jednání nekonečně milosrdný a dobrotivý.
 

Ale ovocem Ducha je dobrota

Co je ve skutečnosti pravou dobrotou, ukazuje sám Bůh. Život v Trojici, to je jedinečná kultura vzájemného obdarování. Otec miluje Syna a má v něm zalíbení, Syn bez výhrad plní vůli Otce a Duch svatý je jakýmsi tmelem tohoto tajemného soužití. My lidé se učíme této Boží dobrotě, když se vydáváme a nic za to neočekáváme nazpátek. Dávání dárků o svátcích nebo narozeninách neznamená jen předání zboží. Dárek má být výrazem toho, co pro mne druhý znamená, má být znamením mé konkrétní lásky. S dárkem rozdáváme i kousek svého srdce. Je zajímavé, že málokdo ve výroční den svého křtu rozbalí ten dárek nejcennější, dar samotného vzkříšeného Ježíše, který nás křestní vodou a milostí Ducha svatého povolal ze smrti hříchu k věčnému životu. Pán se nám daruje bez postranní myšlenky, z čisté lásky, a dává všechno zdarma. Daruje přebohatě, sice ne všechno najednou, ale pokaždé s větší mírou naplnění. Všechno, co nám dává, je vždy k našemu dobru, slouží k záchraně a je nám požehnáním. Bůh daruje, aniž čeká na naši odplatu. Ne tak, jak to my lidé někdy děláme : „Když budeš hodný, dostaneš něco k narozeninám.“ Miluje nás neustále, nejen tehdy, když si lásku zasloužíme.

A tak bychom mohli dále pokračovat, co všechno nám Bůh daruje. Avšak naše radost by nebyla tak veliká, kdybychom všechny jeho dary nepřijali a nerozbalili je osobně. Všechno, co pro tebe Bůh v Ježíši Kristu učinil, můžeš i ty ještě třeba dnes přijmout se srdečným: „Díky!“ Boží dárky však musí být rozbaleny, teprve potom mají pro nás tu pravou hodnotu. Pak už je třeba jen správně dárky užívat, nepostavit je někam do kouta jako okrasné předměty, nebo je dokonce odložit do zásuvky, jako nějaké ležáky.

Člověk se má nechat oslovit Boží dobrotou a napodobit ji. Nedávno jsem četl o Oskaru Schindlerovi (1906 – 1947). Narodil se ve Svitavách a byl německým podnikatelem, členem NSDAP. Měl rád dobré jídlo, „víno, ženy a zpěv.“ Přesto na tomto člověku bylo něco pozoruhodného, jeho dobrota k bližnímu. Za 2. světové války měl v Krakově továrnu na smaltované zboží a zaměstnával tam výhradně Židy. Vymohl, že jeho dělníci žili ve vlastním táboře, kde s nimi dobře zacházel, staral se o lékařskou pomoc a když některý z nich zemřel, měl pohřeb podle židovského obřadu. Jakmile se blížila německá fronta, dokázal, že celé osazenstvo továrny bylo okamžitě přemístěno spolu s podnikem do Brna. Na velení SS vymohl, že potřebuje „odborné síly“, a tak zachránil před jistou smrtí 1200 Židů, včetně žen i dětí. Po válce přišel o všechen majetek a žil v naprosté chudobě. Po smrti byl v tichosti pochován na katolickém hřbitově. Židé jej zařadili mezi spravedlivé, kteří žili mezi nevěřícími a zasadili mu strom v Háji pokoje v Jeruzalémě.

Při občasných vzpomínkách na své kněžské působení v Hradci Králové mám před očima velikost dobroty paní Adámkové, která se několik let vzorně starala o úklid a výzdobu kostela P. Marie na Velkém náměstí. V té době již byla v důchodu, předtím pracovala v modelingu. Měla vystříbený vkus a cit pro estetiku. Špatně viděla, ale přes svůj handicap se rozhodla zasvětit svůj volný čas úklidu kostela a službě církvi. Bylo možné se na ni v mnohém spolehnout. Dokázala nejenom umýt dlažbu kostela a nádherně vyzdobit kostel květinami, ale také zařídit všemožné drobné opravy. To vše dělala s úsměvem a vlídností. V kostele ji bylo možné uvidět jak brzy ráno, tak i pozdě večer. Když nepracovala, klečela v lavici a modlila se. Nikdy jsem od ní neslyšel nic negativního, měla dar člověka několika slovy povzbudit. Bůh však na ni dopustil zkoušku v podobě závažné nemoci. Několik měsíců byla upoutána na lůžko, nemohla již nic zařídit, což pro ni bylo velmi těžké přijmout, ale přesto neztratila svoji vlídnost. Každému z nás kněží nebo z věřících, kteří ji přišli navštívit, byla vděčná. Stále slyším její slova : „Ale ono je to dobré, hlavně když nás Pán miluje.“