Vydávat plody Ducha svatéhoPavel Seidl

Milý čtenáři, nepochybuji, že máš také rád typ člověka, který se dokáže v pravou chvíli usmát, nedělá nikomu zbytečné potíže, nevyčítá druhým jejich chyby, umí si všimnout potřeb bližního, má smysl pro humor. Mluvou dneška je to takový „pohodář“. A protože ten je vždycky v kurzu, nebude od věci se s ním blíže seznámit.

 

Ale ovocem Ducha je vlídnost
Čas od času se na někoho usmát, být na druhé hodný, abych na ně udělal dobrý dojem, to se dnes často propaguje. Existují i školy asertivního chování, které vám poradí, jak se stát ve společnosti mírným, vlídným a otevřeným, ale přitom současně pevně a zásadově hájit své názory a zájmy. Asertivita je v tomto světě založena na přirozené schopnosti člověka prosadit se v daném prostředí za použití vlastností, které ostatní lidé vysoko hodnotí. Mezi ně určitě patří vlídnost, úsměv, pozitivní přístup k životu. Dnes je již téměř v každém autosalóně prodavač, který prošel školou asertivity a manažerského vystupování. Pro vnímavého zákazníka není problém vypozorovat, jak prodavač vlídně, ale účelově, nabízí své zboží. Jak často jednostranně zdůrazňuje výhody daného výrobku a jak se snaží zaujmout zákazníka i tím, že se na něj občas usměje, volí laskavá slova, ocení zákazníkovu vědomost o zboží, které se mu v prodejně nabízí. Tvrzení, že se přece jen tak nenechám oklamat podbízivým jednáním prodavače, se však ve skutečnosti moc nezakládá na pravdě, protože vlídný, příjemný prodavač dokáže prodat i evidentně horší zboží. I když je prodavačova vlídnost účelová a sleduje vlastní zisk, přesto je často úspěšná ve svém úsilí získat si přízeň dotyčného zákazníka.

Mezi ctnosti, které se v současné době v naší společnosti jen těžko hledají, patří bezesporu vlídnost. Nejednou ve svědomí přiznáváme, jak jsme byli na druhého nevrlí, mrzutí, jak jsme zvýšili hlas či druhému za jeho chování otevřeně vyčinili. Kolikrát v životě jsme se již zlobili nebo mračili. Vlídnost v podobě křesťanské ctnosti se dost liší od pragmatického asertivního sebeovládání. Každá pravá ctnost je totiž zakotvena v Bohu a sleduje jen to, co se jemu líbí. Vyžaduje neustálé sebedarování, aniž by se dotyčný člověk přitom příliš znepokojoval nepříznivými událostmi. Může se jednat o běžné situace, jako je zvládání každodenních pracovních povinností nebo výchovy dětí, ale někdy se dostaví také závažnější situace v podobě úrazů nebo onemocnění.

Rád vzpomínám na své návštěvy u sourozenců Vokolkových v Pardubicích. Nejstarší Vlastimil byl bývalý majitel tiskárny, Květa vstoupila do řádu františkánek otce Jana Ev. Urbana a byla mnoho let za totalitního režimu kvůli víře nespravedlivě vězněna a Vojmír, jako akademický malíř s křesťanským zaměřením, nesměl nikdy oficiálně pořádat výstavy svých děl. Bylo to v době, kdy jsem končil střední školu a Vlastimil Vokolek, který mne soukromě učil historii, ve svých sedmdesáti letech vážně onemocněl. Jeho sestra Květa se o něj starala. Obdivoval jsem atmosféru klidu a vlídnosti, která mezi sourozenci panovala. Květa svého bratra ke konci života musela i krmit. Vlastimil později nebyl schopen ani mluvit, ale přesto, kdykoli jsem přišel k němu na návštěvu, Vlastimil mne obdaroval úsměvem a Květa mne srdečně přivítala : „Pavle, buď mezi námi vítán, jsme opravdu rádi, že jsi zde.“ Nikdy jsem neslyšel od Květy nějaké stesky, ani Vlastimil nedal na sobě znát, že trpí. Ta jejich vlídnost mne hluboce oslovila …

Vlídné chování nacházím velmi často při návštěvě svých starších spolubratří z řad kněží. Během rozhovoru s nimi neslyším většinou nic negativního, žádné nářky nebo stesky na lidi nebo na představené. Kolik rozvahy, moudrosti a vnitřního pokoje tito bratři, mnozí již ve vysokém stáří, rozdávají. Za všechny snad mohu jmenovat otce Antonína Kubíčka, faráře v Čestíně. S jakou láskou a bratrským postojem dokáže přijmout spolubratra kněze. Otec Antonín působí již 66 let v jedné farnosti. Když před třemi léty slavil své devadesátiny, vyjmenoval při promluvě některé zásady kněžského života, mezi nimi byla v popředí radost z kněžské služby, radost z Pána Boha. Začínám rozumět, proč dříve kněží vydrželi i mnohé těžké životní situace. Měli totiž potřebné zázemí v dobrých sousedských kněžských vztazích a své služby v církvi si opravdu vážili. Toto svědectví je především výzvou pro nás mladší kněze, kteří jsme nejednou sólisté ve své pastoraci a kteří si ani neumíme najít čas na návštěvu svého spolubratra.