Vydávat plody Ducha svatéhoPavel Seidl

Milí čtenáři,
události posledních dnů, které prožíváme ve znamení odchodu velkého papeže v dějinách církve i celého lidstva, Jana Pavla II., na věčnost, nás vedou k nejednomu zamyšlení. Dovoluji si do této rubriky zařadit také malé duchovní zastavení nad působením Ducha svatého v Kristově církvi za pontifikátu Jana Pavla II., tentokrát o charismatu a charismatickém člověku.

 

Aby církev mohla plnit své poslání, Duch svatý ji vybavuje také různými charismaty
Pojem „charisma“ se v poslední době stává často používaným výrazem. Sdělovací prostředky mluví o charismatickém politikovi, vůdci či státníkovi. Myslí tím mimořádnou osobnost právě pro její výrazné a svým způsobem jedinečné činy, které dříve či později ovlivňují jednání jednotlivých národů či celých kultur. V době počítačů, rychlého technického vývoje a globalizace naší civilizace se stává, že se lidský jedinec snadno ztrácí v masovém davu. Rozmanité dary a nadání, které jsou již při zplození nového člověka zakódovány do jeho bytí a též jsou Tvůrcem určeny pro další vývoj člověka, jsou poměrně často omezeny podmínkami, nabízenými duchem tohoto světa a diktovanými komerčním a pragmatickým míněním mocných naší planety. Jsme svědky, jak se ubíjí vnitřní lidská svoboda nejen bezohledným diktátem některých vládců, ale také jak poznamenává chování jedince praktický materialismus a konzumní myšlení této doby.

Katechismus katolické církve ve svém článku 800 říká: „Charismata jsou úchvatným bohatstvím milosti pro apoštolskou pohotovost a pro svatost celého Kristova Těla, pokud se ovšem jedná o dary, které opravdu pocházejí od Ducha svatého a jsou uplatňovány tak, že se plně shodují s ryzími podněty téhož Ducha, totiž s láskou, která je pravým měřítkem charismat.“ Již prvotní církev zaznamenala účinky těchto charismatických darů. Potvrzuje to sv. Pavel ve svém l. listě Korintským, když vypočítává : „Bůh ustanovil, aby v církvi jedni byli misionáři, druzí proroky, třetí učiteli. Někteří dále mají moc dělat zázraky, jiní dar uzdravovat, pomáhat, řídit, mluvit rozličnými jazyky. – Usilujte však o dary lepší. A teď vám chci ukázat ještě mnohem vzácnější cestu“ (1 Kor 12,28.31). A Pavel skládá velkolepý chvalozpěv na lásku, která vychází z Boha a ve které mají svůj původ ostatní Boží dary. Tedy vše ostatní, o čem byla řeč a co je i v lidských očích obdivuhodné (misijní díla, dar uzdravování, dar služby), se musí bezmezně opírat jedině o nezištnou a sebedarující lásku.

Mezi charismatické osobnosti se v posledních letech často řadí američtí prezidenti nebo odpůrci totalitních režimů. Stačí vzpomenout na Ronalda Reagana, Lecha Walesu či našeho Václava Havla. Všichni mnoho dokázali. Přesto charismatikem v pravém slova smyslu se může nazývat jen Jan Pavel II. Sdělovací prostředky v těchto dnech vypočítávají nezměrné množství jeho zásluh nejen v katolické církvi, ale také v procesu sblížení jednotlivých náboženství a rovněž upozorňují, že se zastával slabších a trpících národů. Karol Wojtyla již jako kněz vyčníval svým temperamentem a vzdělaností. To, co ho velmi ovlivnilo a udělalo z něho velkou osobnost, byla jeho vnitřní víra v Krista ukřižovaného a zmrtvýchvstalého, kterou uváděl denně do života. Dokázal skloubit poklad víry, který mu byl dán tradicemi v rodině, v národě a v církvi, s pastorační moudrostí uvádět tyto tradice do pohybu a počítat s nimi v budoucnosti. Novináři většinou píší o papežových apoštolských cestách, o jeho encyklikách, o ekumenismu, o nabourání komunistické totalitní moci, o jeho obhajobě počátku lidského života od jeho početí, o jeho boji proti euthanasii, o jeho tvrdošíjném postoji ohledně celibátu či svěcení žen. Již méně se média zmiňují o jeho lásce k mladým, o jeho prosbách za odpuštění všeho zlého, co napáchala katolická církev v minulosti. Ještě méně se ale hovoří, že Jan Pavel II. dokázal zachytit při svých apoštolských cestách nebo generálních audiencích nejrůznější potřeby jak svých „oveček“, tak i těch z jiných stád. Na rozdíl od mnohých jiných politiků a státníků respektoval jedinečnost a důstojnost bytí každého člověka. Počítal s jeho vývojem a jak jen mohl, předával mu také svoji lásku v konkrétních podobách. Velikost charismatu Jana Pavla II. byla umocněna v jeho dlouhodobé a ponižující nemoci. Měl možnost na svůj úřad rezignovat, ale dal přednost vytrvat na své křížové cestě až na Kalvárii, aby v předvečer svátku Božího milosrdenství navždy přijal nepomíjející věnec vítězství.