Vydávat plody Ducha svatéhoPavel Seidl

Milý čtenáři, ocitli jsme se v počítačové době, máme možnost se navzájem domlouvat prostřednictvím mobilů a sdělovací technika každý rok dělá výrazné pokroky. Ve srovnání s technickým vývojem nám připadá praktikování duchovního života některých z nás jako role „Popelky“. Přitom roste lidská agresivita, arogance v nejednom chování a nekompromisní boj všude tam, kde se jedná o prestižní postavení. Přesto sv. Pavel v listu Galaťanům tvrdí:

 

Ale ovocem Ducha je shovívavost
Porozumět shovívavosti předpokládá odložení všech nesprávných představ a předsudků jako jsou: poklonkování silnějším a mocnějším, nevýrazné až pasivní jednání při snášení životních obtíží, či přihlouplé chování „dobrého českého Honzy“. Shovívavost má určitě hodně společného s milosrdenstvím a pokorou. Tento vztah nejlépe vystihl sv. Makarius Egyptský, když v jednom svém pojednání s bratry mnichy praví: „Hrnčíř, když pracuje s hlínou, modeluje především nádoby zdobené kresbami a malované, aby se vyjímaly na hostinách králů i na hostinách církevních hodnostářů. Potom modeluje jiné, obyčejnější a méně hodnotné, až po nočníky a sedátka pro nevinné děti. Vymodelované nádoby dá do pece a vypaluje je. Vpravdě vám říkám: jako se modlí za nádoby cenné a zdobené, tak se modlí i za nádoby obyčejné a méně hodnotné, protože jsou dílem jeho rukou. Rovněž i náš Pán Ježíš Kristus, oplývající nekonečným milosrdenstvím, jediný milosrdný se svým dobrým Otcem a Duchem svatým: jako se raduje z toho, kdo je čistý a ozdobený čistotou, roste v ctnostech a ve zdrženlivosti, tak se raduje z obrácení toho, kdo zůstal pozadu, to je z hříšníka, jak je psáno: Právě tak, říkám vám, mají radost Boží andělé nad jedním hříšníkem, který se obrátí .“ (Lk 15,10)

Přemýšlel jsem, jaký je vlastně shovívavý člověk. Ve svém oboru je znalý a schopný odborník, ale o svých kvalitách příliš nemluví. Jedná teprve tehdy, když ho k tomu druzí nebo okolnosti vyzvou. Nemluví o chybách a nedostatcích druhých, spíše je velkodušně přechází. Shovívavý člověk je výrazný ve svém milosrdném postoji k bližním. Má plné porozumění pro hříšníky, ale rázně odmítá jejich zlé činy. Rád vzpomínám na P. Jana Nevtípila,S.J., se kterým jsem prožil téměř čtyři roky na faře v Hradci Králové – Pražském předměstí. Otec Jan byl v Hradci znám jako apoštol potřebných, především Romů. Pamatuji si, že nejednou za den se u farní branky objevilo některé romské dítě a ptalo se: „Je dobrý otec doma?“ Pater Jan většinou nikoho neposlal domů s prázdnou. Na faře jsme měli jakýsi malý charitní šatník. Ve spíži měl potom otec Jan regály plné jídla připravené právě pro chudé a pro Romy. Někdy se stávalo, že žadateli okamžitě nepomohl nebo mu řekl i tvrdší slovo, když věděl, že je dotyčný vykutálený. Pokud však tulák či bezdomovec vydržel třeba i celé dvě hodiny čekat u fary, otec Jan ho nakonec odměnil vždy nějakým dárkem.

Shovívavý člověk se nezastaví v konání dobra, ani když ho druzí křivě osočí z jeho údajných nečestných úmyslů. Neumí se mstít, zato trpělivě sleduje požadované dobro. Nehledí, co kdo jemu provede, ale chce co nejvíce vyzískat ve prospěch bližního. Vzorem této shovívavosti je bezesporu sv. Klement Maria Hofbauer, apoštol Vídně. Vypráví se, že chodil za svého působení v Polsku vybírat po hospodách na chudé a nemocné, o které se staral. Jednou přišel do hospody a obcházel stoly. Jeden muž, který nenáviděl církev a kněze, naplil Klementovi do tváře. „To je moje almužna!“ vykřikl s posměchem. Klement klidně vytáhl kapesník, utřel si tvář a řekl: „To bylo pro mne a teď mi dejte něco pro moje chudáky!“ a nastavil muži klobouk. Ten byl tak překvapen mírností kněze, že mu dal všechny své peníze.

Osobně jsem poznal ještě jeden druh shovívavosti. Bylo to v září 1989. Měl jsem půl roku nové auto, ale podařilo se mi usnout za volantem a tehdy pracně získaný nový automobil pořádně nabourat do pouličního osvětlení. Z havárie jsem zázrakem vyvázl bez úrazu, dokonce bez jediného škrábance. Začal jsem se však trápit, jak vše budu vysvětlovat svému přímému nadřízenému, tehdejšímu kapitulnímu vikáři, Dr. Jonášovi. Čekal jsem jeho zvědavé dotazy, pichlavé poznámky a výčitky. K mému velkému údivu mne ale v ten večer po havárii Dr. Jonáš vlídně přivítal se slovy: „Tak mládenečku, pojďte sem, musíme si připít, že jste živý a zdravý. A na to auto už nemyslete. To se vše opraví.“ Přiznám se, že v tu chvíli jsem prožil velikou úlevu i vnitřní radost, na kterou asi do smrti nezapomenu.