Vydávat plody Ducha svatéhoPavel Seidl

Milý čtenáři, při slavení eucharistie kněz po modlitbě Páně recituje: „Pane Ježíši Kriste, tys řekl svým apoštolům: Odkazuji vám pokoj, svůj pokoj vám dávám. Nehleď tedy na naše hříchy, ale na víru své církve, a podle své vůle ji naplňuj pokojem a veď k jednotě.“ Chci se s tebou zamyslet, co nám vlastně Ježíš přenechává a jaké je ve skutečnosti naše dědictví.

 

Ale ovocem Ducha je pokoj
Není nic ošidnějšího než zaměňovat pojmy a hodnoty v našem každodenním životě. V kolika nejrůznějších situacích máme možnost zaslechnout podobný povzdech: „Už abych měl od té práce, od toho protivného člověka, od té nepříjemné bolesti, od toho věčného shonu,… konečně pokoj!“ Všichni tomu přání velmi dobře rozumíme, protože se jedná o naše osvobození z vězení, které má podobu právě některé pro nás typicky nepříjemné a stresující situace. Před časem jsem svěřil jednomu spolubratru, že budu šťastný, až budu mít jednou pokoj od toho neustálého koloběhu nepříjemných povinností, jako je shánění peněz na opravu kostelů nebo chození po úřadech. Spolubratr se na mne šibalsky podíval a procedil mezi zuby: „Tak ty chceš mít klídek, ale ten si bohatě užiješ, až budeš jednou studenej. Teď na sobě koukej makat, dobře se domlouvej s tím šéfem na nebi a na zbytečné starosti se vykašli.“ Po chvíli již s obvyklým výrazem ve tváři klidně dodal: „V okamžiku, jak toto dokážeš, prožiješ na sobě právě ten pokoj, který dává jedině Bůh.“

Když byli apoštolové ve večeřadle, přišel Ježíš mezi ně se slovy: „Pokoj vám!“ Ježíš věděl, že učedníci jsou otřeseni jeho umučením, jeho smrtí, ale také vlastní slabostí, že ho v důležité chvíli vlastně opustili. A co na to Ježíš? Učí je praktické svatosti. Na utrpěné urážky již nemají vzpomínat. Jsou povoláni do rozhádaného prostředí v různých zemích světa vnášet Jeho pokoj. A co tím pokojem v této souvislosti Ježíš myslí? Pokoj je stav duše, která ví, že je jí odpuštěno. Toto napětí a tento osvobozující pokoj jsme i my nejednou zakusili ve svém životě jako Ježíšovu odpověď na naše nevěrnosti, selhání nebo i zrady. Škoda, že jsme přitom často také nevyužili možnosti se z tohoto osvobození upřímně zaradovat. Škoda, že jsme velmi brzy opět zabředli do denního shonu a povrchnosti, aniž bychom si podrželi vědomí, že Pán z nás sejmul okovy v podobě všech našich hříchů a lidských nevěrností.

Ježíšův pokoj neznamená jistotu, že budeme uchráněni nejrůznějších životních zkoušek, jako je například ztráta zaměstnání, rozdělení v rodině, agresivní jednání našeho okolí nebo příchod dlouhodobé či dokonce zákeřné nemoci. Ani sám Pán nebyl jako Bohočlověk žádné takové zkoušky ušetřen. Do svých třiceti let byl obyčejným tesařem, potom se ubíral od vesnice k vesnici a neměl, kam by hlavu složil. Ačkoli prokazoval mnoha lidem dobrodiní, jeho protivníci ho nařknuli, že je spolčený se zlým duchem. Farizeové zosnovali falešný proces a nespravedlivě ho odsoudili k smrti. Kolik tělesné, duševní a duchovní bolesti Ježíš na tomto světě zakusil. Jsme-li křesťané, Ježíšovi následovníci, musíme jít v jeho stopách. Pokoj Kristův současně nabízí každému z nás milost a sílu unést všechno, co na nás Bůh dopustí.

Asi se shodneme, že jsou osobnosti, na které se hned tak nezapomíná. Josef Lux, bývalý předseda KDU-ČSL a místopředseda naší vlády, dokázal v nejedné složité situaci ukázat sílu onoho pokoje, který nedává tento svět, ale sám Ježíš. JUDr. Miloslav Výborný, bývalý ministr obrany ČR a dnes soudce Ústavního soudu ČR, nedávno v jednom rozhovoru zavzpomínal: „Jak postupně rostl Josef Lux jako politik, rostl v něm zároveň vnitřní klid. Lecjaké věci ho už zdaleka tolik nerozhodily jako možná na počátku politické dráhy. V období svého vrcholu byl vystaven velkému stresu pro celou řadu potměšilých a zbabělých útoků. Dnes se to už možná ani nepamatuje, ale téměř pravidelně, když mluvil v parlamentu, se ozývalo syčení. Josef Lux to nesl s naprostým, řekl bych až přehlíživým, klidem. Což bylo podle mne velmi obtížné, ale on to dokázal. Klidu, vnitřnímu pokoji a určité rozvaze se asi lze naučit. Ale vždycky je potřebný i osobnostní základ.“

Svět hodnotí osobnosti podle politické autority, mediální popularity, společenského žebříčku nebo výše majetku. Ježíš ve svém „Horském kázání“, když vyhlašuje štěstí, jak ho vidí Jeho Otec, jednoduše konstatuje: „Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny.“ No, řekněte sami, nestojí to za to se takto namáhat?