Vydávat plody Ducha svatéhoPavel Seidl
Milý čtenáři, asi se spolu shodneme, že život bez radosti je pro člověka krutým vězením. Jsou chvíle, kdy se spontánně radujeme z přirozeného dobra, které nám život s sebou přináší. Sami dobře víme, že nám po čase tyto přirozené hodnoty někdy nestačí. Potřebujeme totiž také duchovní radost, kterou dává sám Pán prostřednictvím svého svatého Ducha.
 

Ale ovocem Ducha je radost
Při čtení denního tisku nebo sledování televizního zpravodajství, do sebe člověk vstřebává množství informací, většinou vážného až smutného charakteru. Kdekdo mluví o špatné náladě ve společnosti. Většinou se v rozhovorech vzájemně ujišťujeme jak roste kriminalita, jaký je nedostatek kvalitního místa v zaměstnání, jací jsou nabubřelí politici a vůbec kam ten svět vlastně spěje. Majitelka jedné restaurace se mi nedávno svěřila, když jsem jí přál aspoň trochu radosti do nového roku: „Pane faráři, jakou já mohu mít radost, jenom samá práce a starosti. K tomu problémy se zdravím. Stojí to za … Víte co, dáme si spolu aspoň jednoho panáka.“ A vrazila mi do ruky skleničku s fernetem.

Radost neboli potěšení je v asketické řeči hnutí duše, které vzniká, když bylo dosaženo milovaného a vytouženého dobra. Běžně zakoušíme potěšení těla a našich smyslů. Stačí vzpomenout na chutné jídlo v podobě pikantní minutky, lahodný nápoj, který dodá tělu novou energii, oblíbený film, při kterém si rádi odpočineme nebo se zasmějeme, nebo rytmicky laděnou hudbu, která rozproudí naši plytkou náladu a na chvíli zažene chmury. K tomu můžeme připočítat radost, když nás šéf v zaměstnání pochválí, když se po čase příjemně pobavíme se svými přáteli, když jsme fyzicky a psychicky v lepší kondici nebo když prožíváme radost ze svých dětí a vnoučat. Radost je rovněž stav lidského nitra, a každý stav je třeba navodit, usilovat o něj. Již sv. Řehoř Veliký na přelomu 6. a 7.století píše: „Duše nemůže být bez radosti. Hledá tedy své potěšení v nízkých věcech, nemá-li je ve věcech vznešených.“

Máme sami dostatek zkušeností s hledáním podnětů radosti. Často však to, co mělo přinést radost, přineslo opak – smutek. Proč? My lidé totiž hledáme štěstí všude, jen ne tam, kde se dá najít. V 16. a 17. století španělští dobyvatelé v Jižní a Střední Americe vraždili, plenili civilizace indiánů, aby se zmocnili jejich půdy a bohatství a zřídili si své „Eldorádo“. Paradoxně v téže době v jejich mateřské zemi umírali ve vězení a na hranicích lidé, kteří věřili a vyznávali svou víru jinak, tak jak to cítili ve svědomí. To, co nenalezli nikdy dobyvatelé, nalezli tito pronásledovaní a věznění křesťané. V zápiscích jednoho španělského mučedníka byla nalezena poznámka: „Našel jsem své Eldorádo!“ Ani okovy jej nemohly zbavit vnitřní svobody v Ježíši Kristu.

Také apoštol Pavel v listě Filipanům nám vzkazuje: „Radujte se stále v Pánu. Opakuji, radujte se!“ (Flp 4,4,). Je možné tuto výzvu převést do našeho běžného života? Jako křesťan jsem propojen svým vztahem k Bohu, k sobě a k bližnímu. V těchto oblastech mám možnost nalézat konkrétní radost. Znovu se zaradovat, že Bůh stvořil tento svět a viděl, že je to dobré! Děkovat, že vesmír a veškeré stvoření má svůj řád, koloběh, ale současně jak všechno stvořené umí překvapit člověka svojí novostí. Mohu být také šťastný, že Bůh stále povolává lidi k životu, k víře a přitom respektuje jejich svobodné rozhodování. Mám jistotu, že i kdyby mne všichni opustili, můj nebeský táta to nikdy neudělá.

Máme tendenci sebe někdy přeceňovat nebo naopak podceňovat. Vyváženost našemu životu dodá radost ze všeho, co jsme konkrétního, spolu s Boží pomocí, dobrého udělali nebo co druzí prokázali nám. Je to nejen pocit z dobře vykonané práce, ale i z našeho smíření s Bohem a s bližními nebo radost z vítězství nad špatným návykem, kterému jsme v předchozích letech často podléhali. Podstatné je, abychom nedělali věci jenom my sami, ale konali je s Bohem a pro Něho.

V neposlední řadě se pravidelně radujme z bližních. Mějme radost, že s nimi vytváříme vztahy a společenství, v nichž se vzájemně obdarováváme. Buďme spokojení, že druzí se v životě úspěšně rozvíjí a uplatňují své nadání. Radujme se z věcí obyčejných, když nás třeba někdo pozdraví nebo pomůže v běžné záležitosti, abychom o to intenzivněji prožívali radost, když se někdo z našich bližních po mnoha letech opět vyzpovídá nebo se vrátí ke své rodině, kterou kdysi vlastní vinou opustil. Věřme, záleží jen na nás, jakou máme motivaci se znovu upřímně zaradovat.