Vydávat plody Ducha svatého Pavel Seidl
Milý čtenáři, podstatou našeho osobnostního zrání je rozměr duchovního života. Nestačí se jen chránit těžkých hříchů, ale je na místě vydávat požehnané plody ctností, jejichž semínka do nás vložil Duch svatý. Dnes se budu s tebou zamýšlet nad velikostí lásky k bližnímu.
 

Ale ovocem Ducha je láska
Je to příznačné, že jsme v současné době zavalováni nejrůznějšími letáčky, dopisy, ve kterých nás jejich autoři většinou slušně prosí o finanční pomoc na některý charitativní či humanitární projekt. Připočteme-li k tomu konkrétní potřeby ve farnosti, ve které žijeme, a nejrůznější účelové sbírky pořádané biskupstvím, potom někdy opravdu nevíme, co dříve máme ze svého skromného platu nějakou symbolickou částkou podpořit.

Darování peněz na chudé a potřebné by mělo být jedním z plodů našeho duchovního života. Ten se však v nejednom z nás zúžil na povinnou nedělní docházku do kostela, na ranní a večerní slovní modlitbu či na zachovávání předepsaného postu. Život s Bohem a pro Něho žádá ještě jiný pohled a postoj. Je namístě se ptát, které vlastnosti nás sjednocují s Trojjediným Bohem? Apoštol Pavel v listu Galaťanům vyhmátnul těžiště našeho duchovního života, když píše: „Ale ovocem Ducha je láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost.“ (Gal 5,22-23) Nabytí těchto ctností vede člověka ke skutečnému životu s Bohem.

Na první místo klade Pavel lásku. Je to pojem, se kterým tak trochu všichni zápasíme. Někteří ho zaměňují za citový nebo smyslový projev, u jiných je důležitým řečnickým pojmem, který však v jejich životě často nemá další odezvu. Láska je ve spirituální teologii chápana také jako sebedarování a sebesdílení. Sami si čas od času při zpytování svědomí uvědomujeme, jak jsme vlastně poslání této lásky vzdáleni. Štědrost naší peněženky, dobročinnost našich skutků nebo nezištná pomoc druhému musí vycházet z lásky a zůstat, jak říká Ježíš, ve skrytosti. Jsou to nezbytné podmínky úspěšnosti naší almužny. Darovat druhým nejen peníze, ale také svůj volný čas a zájem, vlídné slovo, ochotnou radu, dokázat jim naslouchat i říci pevné slovo. V této oblasti se nejvíce ukazuje pravdivost slov, že láska k bližnímu je vynalézavá. Jeden misionář se dozvěděl o početné rodině ve farnosti, že nemá už několik dní co jíst. Vzal balíčky rýže a šel ji navštívit. Byla to kapka na horký kámen, ale měli alespoň jídlo na dva dny. Matka rodiny poděkovala a hned před misionářem rozdělila rýži na dvě poloviny. „Co to děláš?“ ptal se. „Sousedi také nemají co jíst“, vysvětlila mu žena. „Ale pro vás nic nezbude!“, namítl jí misionář. „Dosti na jeden den, copak se nemodlíme v modlitbě Páně : Chléb náš vezdejší, dej nám dnes, chléb na jeden den?“

V životě jsem mohl, díky Bohu, potkat mnoho dobrých a ušlechtilých lidí, mezi nimi také Milana z Ústí nad Orlicí. Byl znám jako dobrý táta, obětavý dědeček a horlivý farník. Měl jsem možnost ho od svého příchodu do Dolní Čermné (1995) až do jeho smrti (2001) pravidelně navštěvovat a čerpat tak od něho životní moudrost a duchovní sílu. Milan byl v té době již v důchodu, ale byl ještě zaměstnán jako archivář na půl úvazku v nemocnici a téměř všechny vydělané peníze rozdával na charitu, misie a lidem žijícím v nouzi. Pravidelně ve službě akolyty navštěvoval každý týden okolo 15 nemocných věřících lidí ve farnosti. Četl jim Boží slovo a kdo byl připraven, tomu také podal Tělo Páně. V roce 1997 se dostavily u Milana první příznaky zákeřné nemoci. Byl jsem zrovna u něho, když ho přišli navštívit kamarádi z turistického oddílu a prosili ho, aby i nadále značkoval turistické cesty a zastával funkci jednatele oddílu. To ještě netušili, že Milan je vážně nemocný. Ten jim na to s klidnou tváří sdělil svoji diagnózu s tím, že dokud mu budou stačit síly, rád pomůže. Svému slovu zůstal věrný. Téměř do posledních týdnů svého života navštěvoval nemocné, sloužil jako akolyta, povzbuzoval lidi ve farnosti. Měl jedinečné charisma, dokázal každého hosta mile přijmout, zcela se mu věnovat a náležitě pohostit. Nezapomenu, s jakou starostí mi třeba chystal večeři, když jsem k němu večer přijížděl na návštěvu. Udělal rybu na vodě, aby to bylo pro mne dietní jídlo, a uvařil speciální bylinkový čaj.

Milan se pro mne stal příkladem člověka, který o lásce nemluvil, ale žil ji, protože se v životě nechal vést Duchem Božím a uvěřil Boží režii jako Panna Maria v Nazaretě při andělově zvěstování.