Klicpera by se možná divil, možná radoval ... Hana Siráková, ČRo Hradec Králové
(jak divadlo ve městě, kde působil, vypadá na počátku třetího tisíciletí)
 
Pohled do historie zcela nedávné
     Psal se rok 1989, byl studený listopad a Divadlo Vítězného února v Hradci Králové se stalo místem setkávání lidí opojených nečekanou svobodou. Ani jeden z nich netušil, zda konec bude dobrý. Riskovali, psali a roznášeli "buřičské" tiskoviny, nemohli své příznivce pozvat do tepla hlediště a tak se s nimi scházeli před divadlem. Až po několika dnech mocipáni kapitulovali a otevřeli dveře divadelní budovy. Královéhradecká scéna prožila řadu peripetií v dobách socialismu. Říkává se: "Sedm let tučných, sedm let hubených". Počet není vždy daný, ale éra Milana Páska v letech šedesátých a kousku sedmdesátých se dá počítat mezi "tučná" - rozuměj umělecky velmi úspěšné roky profesionální scény. Čím více se krátila uzda, tím rychleji odcházeli herci, režiséři, dramaturgové i scénografové pryč - mnozí právě do Brna za legendárním Milanem Páskem. Přišla léta hubená - divadlo sice hrálo, ale stalo se ryze provinční scénou. S jednou krátkou výjimkou - počátek let osmdesátých a slavnou dobou studia Besedy. Proto díky za listopad 89 i kvůli divadlu - brzy přijalo jméno Václava Klimenta Klicpery a vydalo se na cestu ne snadnou, ale jedinou možnou.

Kudy, kudy cestička k divákům
     Nebyli diváci v hledištích divadel, posluchači na koncertech, návštěvníci v galeriích. Pověst o kulturním národě Čechů brala počátkem devadesátých let za své. Proč? – toť otázka pro sociologa. Klicperovo divadlo se mohlo vydat směrem diváckého vkusu – komedie, veselí, jednoduché muzikály či zpěvohry. Na ředitelskou židli ale zasedl Ladislav Zeman a tahle cesta by ho nejen neuspokojila, ale také nezajímala. Uměleckým šéfem se stal uznávaný Michael Tarant, který přešel do Hradce Králové z Pardubic, přicházeli hostující režiséři a přinášeli uměleckou kvalitu. Stávající herecký soubor si musel zvykat na náročnou práci, přicházeli noví herci, zase odcházeli a pomalu se do hlediště vraceli i diváci. Nejdříve jako host, pak kmenový režisér a posléze umělecký šéf Vladimír Morávek byl sázkou do loterie. Sám o sobě říkává – „jsem nejdivočejší z divokých českých režisérů“. Tvrdili to i divadelní kritici a vedle J. A. Pitínského to už něco znamenalo. Morávek se představil právě Pitínského „Buldočinou“ ve studiu Beseda. Když brzy nato nastudoval“Její, její pastorkyni“ Gabriely Preisové, premiéroví diváci se nejdříve obávali výstřednosti pana režiséra a pak nevěděli, kdy skončit s potleskem. Vladimír Morávek si postupně vychovával publikum, o Klicperově divadle se začalo mluvit mezi pražskými kritiky (je vždy moc důležité, když si mimopražské divadlo získá jejich pozornost) a cyklus „Noci antilop“ definitivně přesvědčil o tom, že v Hradci Králové se hraje dobré a ještě lepší divadlo. Morávek už jako umělecký šéf vymyslel projekty „Bůh ochraňuj Williama Shakespeara“ a „Velká tavba“. První sleduje tvorbu snad největšího dramatika všech dob, druhý se vrací k někdejším úspěšným inscenacím z počátku osmdesátých let (tehdy v divadel působili Jan Grosman, Miloslav Klíma, režíroval Josef Krofta – ve studiu Beseda). Příkladem je Maryša, kterou nastudoval Jan Grosman a před rokem a půl právě Morávek.

Nejlepší divadlo roku!
     A to hned dvakrát – cenu Alfréda Radoka vlastní Klicperovo divadlo za rok 1998 a 1999. Když se loni v dubnu scházeli milí i oficiální hosté a skalní diváci na slavnostním večeru, nikdo si netroufal říci, že se podruhé ozve z jeviště: „Nejlepším českým divadlem roku 1999 a nositelem ceny Alfréda Radoka se stává … Klicperovo divadlo Hradec Králové!“ A to ještě nebylo vše. Herečka Chantal Poullain-Polívková (hostovala v Klicperově divadle v inscenacích Romeo a Julie, Noci antilop a Mistr a Markétka) s velkou chutí předala cenu nejlepší herečce roku Pavle Tomicové. V nominacích bylo i několik představení královéhradeckého divadla i v letošní anketě figuruje nejvíce děl režiséra Vladimíra Morávka – nejen těch, která nastudoval v Hradci Králové. Dovolte dovětek – kdykoliv přijdete do hlediště scény v Dlouhé ulici či do Besedy, uvidíte jen málo nebo vůbec žádná prázdná křesla. Třeba lístky na Baladu pro banditu režiséra Karla Brožka, Morávkova Hamleta či Zpěvy šílence (rané verše Václava Havla připravil režisér Radovan Lipus) si musíte obstarat hodně dopředu. Útok na uměleckou kvalitu, riziko divácké náročnosti bylo před lety na pováženou, ale ředitel Ladislav Zeman nehodlal ustoupit. Možná se mu někdy ve snu zjevil obraz Nejlepšího českého divadla a také mezinárodního divadelního festivalu.

Divadlo evropských regionů
     Letos v posledním červnovém týdnu budou do Hradce Králové mířit divadelníci z celé Evropy, ale také z Austrálie a Japonska. VII. ročník mezinárodního festivalu „Divadlo evropských regionů“ obsadí čtyři scény Klicperova divadla (včetně kruhového amfiteátru před hlavní budovou), Loutkové divadlo Drak a jeho Amátku, ale jak je už dnes jasné, na Velkém náměstí vyroste stan podobný cirkusovému, operní soubor z Austrálie bude hrát v pivovaru a po městě se rozeběhnou pouliční divadla. Loňská festivalová novinka – Open program – se totiž ujala. Ročník sedmý – když začal Ladislav Zeman jezdit po ministerstvech, radnicích, bankách, aby získal tam pár tisíc, tam sumičku s pěti nulami, jinde alespoň dobré slovo, nazýval první festival nultým. Co kdyby se to nepodařilo! Těžko říci, kdy a kde se zrodila šťastná hvězda Klicperova divadla. Asi v lidech, kteří jsou schopní a ochotní obětovat mnohem víc, než mají v pracovních smlouvách. Zkouší, hrají, jezdí na zájezdy a při festivalu bdí 24 hodin denně. Pět let čekali na návštěvu pana prezidenta, který zaštítil už nultý, posléze přejmenovaný na první ročník festivalu. Do vínku mu napsal: „přeji vám, aby během Mezinárodního divadelního festivalu v Hradci Králové mezi vámi vznikla elektrizující atmosféra duchovního a pocitového srozumění hlediště s jevištěm, ono zvláštní magnetické pole, které vytváří již po mnoho let podivuhodnou a vzácnou pospolitost, vzrušující pocit vzájemného dorozumění, nové „bratrství“, které je tím nejpádnějším potvrzením toho, že divadlo jednou provždy má smysl.“ Loni se konečně poštěstilo, že Václav Havel prožil jeden festivalový den v Hradci Králové. Viděl své „Pokoušení“ v režii Andreje Kroba a Zpěvy šílence. Skvostně se bavil na dvorečku mezi malírnou a truhlárnou při premiéře svých básnických pokusů z let padesátých a zastesklo se mu po divadle. Jestliže měl někdo obavy z toho, že deset dní plných divadla je na stotisícové město příliš, opak jest pravdou. Snad časem dokončí Ladislav Zeman svůj sen – Hradec Králové – rovná se – francouzský Avignon.

Václav Kliment Klicpera by byl šťastný
     Stejně jako jsou všichni vyznavači dobrého divadla. Samozřejmě ne všechno vyjde na sto procent, ale například letošní premiéry „Ze života obludného hmyzu“ a „Pastýřka putující k dubnu“ jsou už teď další hvězdičkou v programu 116. sezóny Klicperova divadla. Soubor hraje doma, po městech východočeských, stal se pravidelným hostem pražských scén, hostuje na Slovensku a naopak na domácím kolbišti představuje hosty. Divadlo Járy Cimrmana se vrací rok co rok, stejně jako se nikdy nebrání přijet na návštěvu Štúdio L&S z Bratislavy.
     Pod čarou si dovolím připomenout, že nejen dobré divadlo, ale i stále lepší prostředí nacházejí diváci v historické části Hradce Králové. Většina budov je opravena – pravda stálo to dosud přes 80 milionů korun, na rekonstrukci čeká studio Beseda, ale když přijdete do Dlouhé ulice, musíte uznat, že to nejsou vyhozené peníze, neboť i při pohledu z venku je zřejmé, že staré město královéhradecké se má čím chlubit. Snad stále potrvá přízeň zdejší radnice. „Zlomte vaz!“ – všichni v Klicperově divadle.